Až nás budou milióny

aneb
Jak ve mě hrklo.

Tak jsem Vám navštívil další plzeňský sraz.
No, navštívil... Během hodinky jsem obejmul koho jsem potkal, pusu dostal, kdo neucukl (David jo), a vypil, co se za tu hodinku dalo.
Takže takové intenzivnější entrée.
Najednou můj pohled padnul na jednu zralou rusovlásku. Usmívala se spokojeně. Ale ve mě hrklo. Ta byla tak podobná chůvě mého syna, že ze mě málem vypadlo klasické a nepřekonatelné "no, doprdele!". Ne, nebyla to ona. Dali jsme se do řeči. A přiznávám, že její věta: Já jsem tu se známými. Oni se moc nebaví, ale mě se tu líbí - byla řečena s tak rozpustilým úsměvem, že bylo očividné že je to amatérka tělem i duší. Snad jste se o ni dobře postarali.
Ale o tom mluvit nechci.
Chci mluvit o tom svém vyhrknutí. Lekl jsem se. To nepopírám. Ale další myšlenka byla: To by byla prdel! Vlastně jo, chtěl bych na srazu potkat někoho, koho nečekám a koho je tam potkat nevhodné. Měl bych z toho drobnou, ale sadistickou radost.
Takže přátelé! Jen ať naše řady houstnou! Až nás budou milióny.... budem muset pořídit větší hernu.

Mějte krásný den!