Ani to nevíš,

že jsem byla tak blízko.
Možná jen pár metrů od tvého domu.
Na hranici kdysi města.

V Cerebilu jsem byla celý týden a tak jsem nemohla nenavštívit to místo, kde se narodil můj oblíbený architekt. Chtěla jsem vidět ten kraj, který slyšel jeho první křik, údolí, ve kterém žil, v dětství si hrál, kterým chodil do blízkého města do školy, kopce, na které se každý den díval. Představovala jsem si, jak asi ta víska vypadala v jeho čase. Na chvíli jsem zavřela oči a alespoň v myšlenkách se přenesla do jiného století, které mi připomínalo jen pár chaloupek.
Kvůli němu jsem se znovu začala učit německy  a na sto procent věřila, že se naučím. Co všechno žena neudělá kvůli muži. I když většinou to dělá kvůli muži živému a tenhle zemřel před devadesáti roky.
Další z mužských, kvůli kterým jsem vyhnala z hlavy jazyky slovanské i mé milované románské a chtěla si vecpat do ní místo nich germánský, který mi ani nevoní ani libě nezvoní. Ten předchozí, kvůli kterému jsem se začala učit němčinu asi po devadesáté deváté, se narodil v osmnáctém století. Ale v tomto století ... zřejmě to bude tím, že dnes při setkání s německy hovořícím vypínám sluchový receptor.

Tak to vidíš, prošla jsem tu čtvrť Cerebilu od severu k jihu celou, došla k ceduli, která značí začátek města tvého, a zamířila zpět na autobus.
Mezitím přestalo pršet a z okolních kopců stoupala pára.

Bylo to fajn setkání.
Byla to hezká chvíle.
Dík za ni.

I za tu zmrzku s griliášem.