Chuť napsat pičovinu

Venku je hnusně a já si chci udělat radost. A nenapadlo mne nic lepšího, než si napsat blog. Jak si tak každý den popelařím a jsem mezi lidmi, mám dojem, že čím dál tím víc blbnou. Sice mne vzdělaní a moudří lidé přesvědčují, že tak to není, že pitomí jsou a tedy už hloupnout nemohou. Blbých je nás prý tři čtvrtiny. Nás, co se zaujetím hltáme reklamy, studujeme slevové letáky, jezdíme na prodejní akce hrnců a za koblihu zvolíme do senátu klidně i koně. A kdo koně nevolí, je závistivý, protože mu nechutná oves.
Ale o cereáliích jsem psát nechtěl. Ani o kokotech, i když jich je všude dost, což potvrdí nejen místní amatérky. Chci psát o svých touhách. S klasikem totiž musím napsat, že jsem v životě netoužil po ničem víc, než sedět u nohou učitelky a mistryně, hodné toho titulu. Toužím lpět na tvých rtech a není mojí vinou, že se mně toho už dlouho nedostalo.

A tak mi voníš hlavně do snů.