Než jsem tě poznala 2

Nenáviděla jsem ho! Co si o sobě vůbec myslel, když se tam tak promenádoval, jako by se nic nestalo s tím svým všudypřítomným pitomým úsměvem!

Nevolnost z prvního dne sice polevila, ale nenávist k tomu člověku ne. Nevyměnila jsem si s ním víc než pozdrav ráno, rozloučení odpoledne a kolem poledne dotaz, zda chce taky kafe. Naprostá ignorace a pohled plný nenávisti a pohrdání, který jsem tak dobře uměla, to je jediné, co si zaslouží.

Uplynuly zhruba dva měsíce, když mi na služební mobil dorazila upomínka o blížící se splatnosti povinného ručení na auto. Ovšem ne na moje. Služebního se to také týkat nemohlo, vše obstarávala pražská centrála. Byl večer a do rána bych to nemusela udržet v hlavě. Jasně, že ho nesnáším, ale tohle bylo nejspíš jeho a měl by to vědět. Přeposlala jsem mu sms na jeho číslo a připsala, že mi to dorazilo, ale není to moje. Odpověď dorazila téměř v zápětí, že děkuje, ale není to ani jeho (asi tedy ještě předchozího zaměstnance).

Asi za týden mi bylo špatně, potřebovala jsem zůstat doma, ale měla jsem naplánované jedno jednání. Kdybych ho přeložila, šéf by mě roztrhnul, tak jsem znovu napsala tomu nenáviděnému. Že mi není dobře, ale tady a tam je domluvené jednání a jestli by to za mě nevzal, abych se mohla vyležet. Za měsíce ignorace a zlých pohledů mě mohl poslat do patřičných míst, ale neudělal to. Napsal, že v pohodě, že to zařídí.

Hmmm, tak fajn. Slušně poděkuju, protože i k nepřátelům je potřeba se nějak chovat a pádím do postele.

Zbytek článku a další na www.diablo14.webnode.cz