Moje oko

V prvním ročníku na střední průmyslové škole se mi stali dvě zásadní věci. Málem jsem přišel o oko a ležela na mě zástupkyně ředitele. Navíc se to stalo v jeden den a v mé paměti to zůstane do smrti tučným písmem. Hlavně jsem si z toho vzal ponaučení - používat ochranu.

Asi nejsou peníze na víc počítačů, a tak na hodině praxí jsem zařazen do skupiny, která má začít s prací na soustruzích. Už z dálky ty stroje ve vzbuzují respekt. „Jsou to bojem zocelené stroje.“ povídá mistr (tak si nechal říkat) a jeden soustruh v první řadě hladil po značně oprýskaném krytu. „Jaké to byly asi boje, první nebo druhé světové války?“ zabrumlal jsem si pro sebe a zbytek třídy. „Voni tě ty srandičky přejdou hajzle!“ decentně ukončuje debatu mistr. Pak asi už půl hodiny vypráví historky z jeho praxe na soustruhu. Snaží se nás tu chvíli dojmout, tu chvíli postrašit. Neustále při tom pije fernet. Nám tvrdí že v tom má bylinkový čaj. Dále předvádí funkci jednotlivých ovládacích prvků na soustruhu a mě je hned jasné, že po posledních 30 let vysoustružil leda tak špunt na fernet.

Každý trápí svůj mohutný stroj jinak. Obrábění železa má své kouzlo. Hlavně když to někdo umí, ale v naší skupině to byl závod o delší šponu a nebo rychleji odřezaný polotovar. Spolužák vedle mi ukazuje, jak jeho stroj dosolova odpařuje železo. Byla to nádherná podívaná do té doby, než říznul tzv. krutou šponu. Krutá špona, horký kousek železa letí vzduchem a zabodává se mi přímo do oka.

„Kurva, pane mistr, mám šponu v oku.“ hlásím předpisově úraz. „Nekecej, ty hajzle!“ nevěřícně mistr oponuje a schovává fernet do nářadí. Už stojí všichni u mě. „Pane mistr, třeba je to jenom řasa.“ naznačuje možnou banalitu problému spolužák. „Nejsme v kadeřnictví debile! To bude chlapci krutá špona.“ a zkoumavě si mě mistr prohlíží. Lehce mi otevírá oko a tahá za víčko. Ruce má zamazané od vazelíny, oleje a fernetu. Když zavelel, aby mě spolužáci odnesli do ředitelny, propadl jsem zoufalství. Také možná kvůli zbytkům vazelíny, oleje nebo fernetu v oku jsem začal na slzet. Spolužáci mě vlekly do ředitelny. Jeden hned hlásí, úraz, úraz. Pohotová zástupkyně ředitele mě hned, aniž by se zeptala co se mi stalo, nechává položit na jednací stůl do stabilizované polohy.

Zástupkyně oznamuje, že má ošetřovatelský kurz. Nevím, jestli je to moje štěstí nebo smůla. V každém případě je to nejhezčí žena na naší chlapecké škole. Nejedno prostěradlo na intru bylo kvůli ní potřísněno. A tahle žena středních let se sportovní postavou oplývající značným sexuální sebevědomím si leze na stůl a snaží se doplazit nad moje oko. Mě to silně znervózňuje. Můj KTD to tření zaregistroval také. Jako periskop se vysouvá směrem nahoru aby se koukl co se děje. zastaví ho až napnuté montérky a podbřišek zástupkyně. Ta se jen tak vrtí a hledá také svou stabilizovanou polohu.

Oko bolí jako prase. První pokusy zachytit šponu gázou selhávají. Alespoň už jej nemám umazané od oleje, vazelíny a fernetu. V pozadí slyším jak ředitel jebe našeho mistra a vyčítá mu alkohol na pracovišti. Pak vyhání ostatní spolužáky z kanceláře a podivuje se na polohou v jaké zastihl svou zástupkyni a žáka prvního ročníku. Ta teď bere do ruky pinzetu. Ruka se jí třese jako když já masturbuji. Konečně to někdo vyslovuje – nezajede s ním raději na pohotovost?

Zástupkyně ze mě smutně slézá, ale hned v zápětí navrhuje, že mě tam odveze. Celou cestu mě hladí po tváři a říká že to bude dobré. Na oku si držím kus gázy. Na pohotovosti mi z oka vyndávají krutou šponu. Oko je ošetřeno a dodnes skvěle slouží. Zástupkyně si mě pamatovala až do maturity, kde mě zachránila od nepříjemných otázek na obsahy děl nějakých starověkých autorů…

Používejte při práci ochranu!