Svolení (I)

Alena ležela sama v posteli, schoulená do klubíčka, polštář promočený od slz.
Věděla, že se bude takto cítit?
Mohla to tušit?
Nebo jen lhala sama sobě?

***

Opravdu můžeš jít, pokusila se o úsměv.
Vážně ti to nebude vadit?
Nebude. Fakt. Jinak bych ti to přece neříkala.
Ale já ti nechci ublížit, dělal si starosti.
Mně neublížíš, přesvědčovala ho.

Byl to rozhovor plný obav, nejistoty, pochyb, pocitů, které ani jeden nedokázali přesně definovat.

Nechtěla, aby se "trápil". Byla přesvědčená, že "to" zvládne a snažila se působit sebevědomě.
Vždyť přece jde jen ... o ... o sex.
Nebortí se tím jejich vztah, ten zůstává stále stejný.
Věří tomu?

***

Těšil se.
Chtěl se těšit, ale pořád váhal.
Alena ho snad přesvědčila, snad jí to doopravdy vadit nebude ...
A jemu?
Řekl jí, že jde dnes večer s Romanem na kuželky.
Měl domluvenou schůzku se ženou ze Seznamky na osm večer v kavárně U nádraží.
Teď však seděl v restauraci Galera a pil druhou kávu.
Podíval se na hodinky.
Ukazovaly půl deváté.

***

Alena se o kousek posunula, aby neležela na mokré látce.
On jí přece neublížil.

V předsíni se rozsvítilo světlo a za chvíli se tiše otevřely dveře do ložnice.
Alenko, uslyšela v šeru jeho hlas a ucítila vůni růže.
Přišel až k jejímu lůžku a usedl vedle ní.
Pohladil ji po vlasech a zašeptal:
Miluju jen tebe.