Trest

Je pozdě, neměla jsi mi volat, neměla jsi plakat, neměla jsi sem jezdit. Ptám se Tě, jestli víš, co tě čeká?
Lehce přikývneš. Nezajímá mě, že manžel přišel opilej domů, protože ho nejspíš vyhodí z práce. A ani mě nezajímá, že ses s ním musela pohádat, abys mohla odjet na víkend k mamince. Dávno jste spolu jen díky setrvačnosti, je mi ho líto, Tebe ale ne... Varoval jsem Tě.

Podávám Ti kapesník, aby sis otřela tu čerstvou krev na obličeji. Netěší mne to. Pokládám se na lenošku, ty mlčky potichu přilezeš po čtyřech. Začneš mi lízat prsty, víš že to mám rád.

Telefon... podáváš mi ho. (Asi se chce omluvit,... chudák) Vypínám ho a dávám do misky ke tvým věcem.

Opravdu to chceš?
Se slzami v očích, jen natáhneš ruku mým směrem. Postav se a pojď za mnou. Otevírám dveře do sklepa, schody jsou vlhké a matrace na zemi studená. (Ale je tu pořád tepleji než venku, v duchu se zasměju). Podávám ti polštář a zamykám za tebou.

Docela mám hlad, jdu si ohřát polévku. Krásně hřeje. Přemýšlím, co si pustím, asi nějakej horor. Čas plyne celkem rychle, vypínám televizi. Budu si muset dát budíka, chtěl jsem se vyspat, ale co už. Beru huňatou deku, je jen Tvoje. Odemykám a jdu k Tobě dolů. Sedíš na matraci a třeseš se, ta deka zjevně nepomáhá.

"Ráno přijdu"

(Dám si budíka na šestou, to by mělo stačit...) Jedno pivo před spaním, aby se mi dobře usínalo :-) Nechce se mi vstávat, ale nejsem netvor. Jseš schoulená v rohu, omotaná do deky jak kulička. Chytnu Tě do náručí, jseš jak rampouch. Celou Tě svléknu (No moc mi to neulehčuješ, co Tě to napadlo jezdit sem takhle pozdě, bez ohlášení) Pouštím na Tebe postupně trochu teplou a pak příjemně horkou vodu, myju Tě jak malé miminko. Osuším Tě do vyprané osušky a podávám Ti horký čaj. Musím Ti dát napít sám, klepou se Ti ruce.

"Pak mi o tom napíšeš"
Zvednu Tě, donesu do ložnice a s něhou Tě přikryju. "Až se vyspíš, přijď na oběd dolů do kuchyně" Pokus o úsměv. (Usměju se na Tebe, vím, že jsi vyčerpaná)

Chci jen tak ležet v lenošce, ale mám Tě pod kůží. Jdu si zacvičit, uklidím dům a ohřívám včerejší jídlo. Vaříš dobře, ale ode mě Ti chutná víc. Najím se, zapínám počítač a pokračuju v psaní svých knih. Vstaneš tak kolem druhé, krásně oblečená v šatech, ostatně máš tady u mě ve skříni plno krásnejch věcí, co ti koupil manžel. Ne, fakt je mi ho líto, ale je slaboch.

Nandávám Ti jídlo, nikdy to nedojíš, ale to chápu, radši dám víc jak míň. Ale rizoto máš ráda. Podáváš mi list papíru.

"Omlouvám se. Vím, že jsem porušila pravidla. Když jsi ode mě odešel, bylo mi nejhůř od doby, co jsme se neviděli. Bylo mi, jako bych tu byla na světě sama. chtěla jsem volat maminku... Vzpomínala jsem potom, jak jsme se poznali. Vím, už jsem Ti to psala lásko. Byla zima, a já to nemohla vydržet, vyčůrala jsem se Ti do nějakého kyblíku na zemi. Odpusť mi to. Děkuju moc za tu deku. Už bych víc nevydržela, nechci o Tebe přijít"

Podívám se na Tebe, koukáš velmi nejistě. Hezky ho složím a položím na stůl. "Pojď ke mně" ...ne, jako člověk. (miluju ten pocit a pohled, když nade mnou stojíš). Přejíždím po Tvém těle teplými dlaněmi. "Můžu tu zůstat" (srdečně se zasměju) "To víš, ty má panenko".

--- Něco z mé historie ---