Vše má

svůj začátek a konec. Chodí to tak už od pradávna a nikdo s tím nic nesvedem. Tak jak se narodíme, jednou musíme umřít. Tak jak rozkvete květina, jednou musí odkvést. Vše má v životě nějaký smysl i když ho zrovna v tu danou chvilku nevidíme. A když něco končí citíme se pod psa a mučíme se smutkem a potoky slz. Ne každý to tak ovšem má a já si dnes chtěla poplakat nad svým smutkem, probrat si všechny myšlenky a užít si to ukřivdění, když už teda nemůžu spát.

Jo, naplánované jsem to měla dokonale. Než mi v půl druhé zazvonil telefon a já se oklepala z prvotního šoku, že nejde o život a poslouchala pláč a monolog který vůbec nedával smysl. Snažila se v tom zmatku vyznat, dotyčnou osobu uklidnit a dát rozumnou radu. Po hodině se mi to podařilo a čekal mě další hodinový hovor s druhým učastníkem hádky. Připadám si jak pinpongový míček, ve chvilce kdy já sama bych potřebovala obejmout, musím sebrat všechnu sílu a vyslechnout si věci, které bych raděj nevěděla.

Ano, měla jsem možnost to ukončit a nechat je ať si dělají co chtějí, ale to já prostě nedokažu. Ve vztahu jsou vždy dva a je třeba aby našli schůdné řešení. Já jsem jen ta vrba která je vyslechla, dál už je to na nich. Ale jednu chvilku se mi chtělo křičet : " Víte jak já jsem do prdele nešťastná a kolik sraček musím řešit. "

Vše zůstalo nevyřčeno a ze svým trápením zůstávám zas sama, ale už mě přešla chuť se litovat. Světlo na konci tunelu pořád vidím, jen teď změnilo svou barvu. Má energie se teď bude ubírat k dotažení všeho do zdárného konce. A pak příjde den, kdy se v klidu budu moct nadechnout a začít znova.

Jsou 4 hodiny ráno, spánek ne a ne přijít. Ráno budu jak vyoraná myš, ale musím si užít neděli než mi zas dcera odjede do Brna na kolej. Když vidím jak je šťastná, že může dělat co ji baví a naplňuje, je to satisfakce za všechno to trápení kterým si už nějaký ten pátek procházím.