Den jako každý jiný

Slunce je probudilo svým zlatým polibkem a rozzářilo úsměv ve tváři.
Hodina a čtvrt v autě do nemocnice krajského města utekla jak voda ve Velké řece.
Dnes chtěla být s ním.

Prý se čeká dlouho, avšak po dvaceti minutách sestra zavolala jeho číslo.
Vrátil se s úsměvem ve tváři a nahlas hlásil diagnozu.
To nemůže tahle doktorka stoprocentně tvrdit, řekla.
Asi má zkušenosti, mínil.

Cestou zpět si udělali krátkou přestávku u řeky.
Auto potřebovalo vodu.
Nízký stav hladiny odhalil říční koryto a po kamenném dně se dalo vstoupit téměř do půlky řeky.
Vzduch voněl rybinou a mezi hladkými kameny se ukrývaly malé schránky škeblí.

Koupím ti dárek k narozeninám, řekla.
Narozeniny měl sice před čtvrt rokem, ale zrovna včera mluvil o tom, že by chtěl novou pokrývku.
Vybral si ji, také tmavě hnědou hebkou deku a ona jemu malý polštářek a mamince na zahrádku tři solární lampičky.
Stavili se u maminky na oběd. Na zahradě poklidili, co se dalo, sebrali jablka, posekali trávu, prořezali stromky.
Veselé vyprávění u čaje a štrůdlu a po dvou hodinkách pokračovali domů.
Vyprávění dětí, radost v jejích očích, hra, hudba, úkoly.

Dům utichl a zahalil se do noční tmy.
Slzy přece nejsou projevem slabosti. Jsou projevem emocí, člověk je má prožít naplno.
Nechala je proniknout až na samé dno.
Poklidila v kuchyni, usedla ke stolu a z kabely vyndala lékařskou zprávu.
Seděla a dívala se do bílé stěny, nad kterou visel starý kalendář s fotkami dětí rozbalujících vánoční dárky.

Všechno je v pořádku, řekla si.
Tuhle bitvu musí vyhrát!