VOŠUST

Většina mých kamarádek/kamarádů tady ví, co dělám. Ti, kteří to ještě nevědí, tak to teď zjistí.
Uklízím.
Z této bohulibé činnosti, která mě živnostensky plně zaměstnává víc jak celé dny, tak nějak vyplývají i různé intimní představy, kterým se člověk neubrání, protože, co si budeme říkat, ten úklid probíhá v konkrétním prostoru a v konkrétním sociálním prostředí, v nichž se objevují, vyskytují i ženy. Což o to, dokud jsou to jen představy, nikoho nepohoršují, nikomu neubližují a nikdo mě tím pádem ani nepovažuje za idiota, či přímo úchyla. Dával jsem si vždycky bacha, aby obchodní kontakty se zadavateli, potažmo pracovní vztahy s mými pomocnicemi, nikdy nepřerostly v něco, co by mohlo způsobit nějaké trapné nedorozumění.

Popravdě, s pomocnicemi to nebylo a není zase až tak těžké, nebudu široce rozebírat důvody - ty představy mnohdy (i přes velkou fantazii), prostě nemohly ani vzniknout. :-D
Jinší pravda je, že některé kontaktní (i absolutně nekontaktní) osoby ženského druhu ze sféry zákaznické, klientelské, mi způsobují oční tik, tj. nevím kam zrakem dřív, když jsou ta ňadra, ty boky, prdélky a nožky tak sexy. Ale dekórum musí být, vždy se radši soustředím na to, co říkají, než bych se zasnil a zbytečně ztopořil.

Jednu kontaktní paní jsem dlouhou dobu nevnímal jako objekt snů. či představ, protože mi připadala docela jako suchar. Ani módně to nešlo s dobou, stále v nekonečném a nekončícím poklusu, nemělo to ani šarm, ani sex-appeal, nic. Absolutně nic, co by mi s ním alespoň mírně škublo. Za ta léta letoucí, co pro ni dělám, to nevybočilo z kolejí korektnosti, distingovanosti a obchodně-smluvních ujednání. Nicméně, pozdě jsem si uvědomil, že jsem se stal obětí procesu plíživého postrkování v chytře nastraženou past. Protože se jedná o skutečnou osobu, musím mnohé věci pozměnit, trošku fabulovat, aby nedošlo k prozrazení její identity.

Začalo to, jak jinak, maličkostmi...
Většinou zazvonil mobil. Stačilo odkódovat objekt (měla via sms bránu informaci, kdo a kdy na pracoviště vkročil jako první, kdo a kdy objekt poslední opouštěl a zakódoval) a do půl hodiny volala.

- Jste v kanceláři?
(Zbytečná otázka, ale s úsměvem jsem potvrdil).
- Můžete, prosím, otevřít šanon... já Vám řeknu který... jo, to je ono, nadiktujete mi, prosím, tam to jméno (nebo číslo, nebo adresu, atd)
To byla přeci brnkačka, ne?
Vždy poděkovala a omluvila se, že zdržuje.

- Jste tam?
- Ano, ano, právě jsem začal...
- A budete tam ještě hodinku? Pošlu taxi, prosím, dejte mu tu aktovku pod mým stolem... jo, to je ona. Můžu mu dát Vaše číslo? Až bude u brány, prozvoní Vás. Jo, děkuji moc, pomohl jste mi, že si ani neumíte představit, kolik času jsem ušetřila, děkuji...

V průměru jednou měsíčně jsem ji prostě vždy nějak zachraňoval. Jednou to byly odečty elektřiny, vody, plynu, ona tam prostě nemohla být celý den a čekat, až se technik objeví, tak jen napsat na lísteček stav a nechat mu jej na recepci... Nebo spočítat peníze v nezamčeném šuplíku, bratru pár desítek tisíc, vložit do obálky, zamknout a klíček schovat tam a tam, aby jej v pondělí našla... Zvykl jsem si na to, neobtěžovalo mě to, co by člověk neudělal pro klienta, že?

Přibližně po roce, co jsme uzavřeli smlouvu na úklid kanceláří, přibyl také úklid jakéhosi jejího bytu-kanceláře ve vedlejší budově. Uvolnil se tam prostor, tak si jej pronajala, aby nemusela jezdit desítky kilometrů sem a tam, když měla hodně práce a také děti to měli blíž do školy a manžel si z toho udělal projekční kancelář...
Docela nerad uklízím domácnosti. Proč? Tak zaprvé, je to řehole, hodně práce za méně peněz, než za úklid firmy a zadruhé je to průnik do soukromí. Do života jiných lidí, kam jaksi nepatříte. Dotýkáte se věcí, které jsou výsostně intimní - jak v koupelně, tak v ložnici, ale i v dětském pokojíku, v kuchyni, jídelně... Dost mi to vadí. A pak také nebezpečí, že vám pak zavolají, že je něco rozbité, že nedejbože něco chybí, co nemůžou najít... To je můj noční děs. Kdybych byl osloven poptávkou bez toho předchozího ročního poznávání se, asi bych zdvořile odmítl, ale tady to nějak vyplynulo zcela přirozeně - kdo jiný, když ne já. Byl to velký projev důvěry. Také jsem záhy poznal, že tato rodina nemá s financemi potíže a odměna pro mne byla více než adekvátní. Oboustranná spokojenost.

Tam také poprvé jsem ji viděl v pyžámku. Ne v noční košilce. Ona měla jen pyžámkové komplety s kalhotami a horním dílem. Vždy. Ale ani v tom, zabi mě, čerte, nevyvolávala ve mně chutě k vrhnutí se na vnadné tělo. Prostě skoro jako chlap omylem v ženském těle.

Tak kde máš, chlape, ten vošust?

Pomalu, pomalu,
Všechno bude.
Pokračování příště.

:-D