bez zámku

Možná za to může klíč, možná zámek, možná ... možná za to můžu já.
Možná jsem tu skříňku jen špatně uzavřela, myslela jsem, že jsem ji zamkla a klíč zahodila.
Někdy čas odnese touhy na svých vlnách, přijde bouře a ony se utopí.
(Možná si jen namlouváme, že tak to chceme.)
Kde se vzal ten "škodolibý vítr", co přivál na stejných vlnách zpět tu skříňku se špatně zamčenými touhami.
Stačilo málo.
Stačilo přečíst jen pár vět, jeden krátký příběh a v mysli se objevil film.
Jednotlivé snímky toho předlouhého filmu vyskakovaly ve své černobílé matné podobě a na nich ...

Četla jsem ten příběh ... je nový, nemohla jsem ho číst dřív, avšak byl mi tak známý, tak blízký ... a v mysli naskakoval jeden černobílý snímek za druhým ...
Při posledních větách jsem v sobě ucítila pulsování. S každým slovem se zrychlovalo a bilo na poplach, jako když zvony křičí ve vsi pod aktivní sopkou, že každou chvíli exploduje.
(Dvakrát za sebou.)
Žhavá láva se vlila do tváří a uragán v plicích se až po chvíli pozvolna tišil.

Jen ten "film" nebyl zničen.
A snímky v něm se staly ostřejšími.