Nestálá?

přesto věrná ...
svým láskám
i nevěrám.

Ty vzdušné zámky jsou vysoké.
A čím vyšší, tak mají pevnější základnu, jen ...
člověk ji někdy nevidí.
To jak pořád hledí vzhůru.
Ale když pak hlavu skloní, uvidí pod sebou velkou pevnou stěnu.

Dnes ráno jsem byla pevně rozhodnutá.
Zvítězila G na celé čáře.
Jenže už v poledne se mi před očima náhle začaly objevovat architektonické perličky a já se znovu zakoukala do téhle krásy.  A hned se sklouzla po netvlnách a v mořích lovila studijní materiály.
A sám ďábel mi večer přinesl poštu a v tom dopise byl popis architekta a vedoucího katedry ... Znamení? Jaké?
Ďábelský smích se ozval a fouknul silně do misek vah.
Však základy těch zámků jsou pevné a já můžu stavět dva či klidně víc.
Neumím se rozhodnout jen pro jeden.
Neumím vybrat jen jednu krásu.
Neumím zůstat jen u jedné.

Ale vždycky se vracím, jsem věrná svým láskám, i když co chvíli koukám po jiné.

A jak je to s lidmi?
Zašeptalo cosi do ucha.

S lidmi?
Otevřu okenici do svého srdce a nahlédnu dovnitř.
Jsou tam. Všichni. Někteří dvacet, dvacet pět i víc roků.
A jsou tam i ti, co přišli před roky pěti.
Jsou tam stále, napořád.
Zavřu okenici, netřeba petlici.
Nebojím se, že nezůstanou.

A v duši?
Tu střežím dobře.
Skrz řetězy a zámky se hned tak nikdo nedostane.
Protože ten, kdo do ní vstoupí, ji nesmí poškodit.
Kolik jich tam mohlo vejít?
Jeden?
Dva?

Ač tulák,
co nemá stání ...

jsou místa,
odkud se nedá odejít.