Život je tu...

Každej tady něco hledá, nebo píše, že nic nehledá, ale co by tady potom pohledával… Já teda určitě hledal. I když něco docela jiného. Sám život mi dal ochutnat z bonboniéry kousek, co jsem už ani nedoufal, že mě v životě ještě potká… Nebylo to sice co jsem hledal, ale bylo to, co jsem už nějaký čas potřeboval a velmi mi chybělo. A tím nemyslím jenom sex, navíc velmi dobrý sex.

Co bylo dosud šedé, je najednou krásně šedé. Co bylo krásně barevné, je ještě krásněji barevné, až by se z toho jeden dojal. Z cynika to udělá romantickou dušičku. Z mrchy zase krotkou šelmičku. Sám se to bojím napsat… je to Láska… Jde to vůbec léčit? Ne… nejde se tomu bránit nebo to nějak programovat či rozumem ovládat.

Všechno jde do řiti, morálka, představy, zásady, sliby, priority, naučené vzorce štěstí, plány… dokonce ani prdel si z toho nejde pořádně dělat. Všichni ví, jak by to mělo být správně, co nedělat a dělat. Ovšem jen do té doby, než je to samotné taky potká. Pokud je to vůbec potkat ještě může. Když by ne, bylo by to smutné. Proto mám rád život. Když něco už nečekáme, za rohem se to objeví…

Záleží, z jakého úhlu pohledu se člověk na sebe dívá, mohl by být úplně v prdeli, ale zároveň i neskonale šťastný. Může mít vše po čem touží, ale v okamžiku také vše ostatní ztratit. Tenký led je slabé slovo…

Jak to nakonec dopadne není ve hvězdách, ale v nás. S úsměvem už doplním jen jeden oblíbený text: „Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní neb nikdy nikdo neví co se může státi...“

P.S. Komu tenhle blog nedává smysl, bude to asi tím, že většinu z toho, co dělá zamilovaný člověk, nedává smysl nebo je to jen velmi těžko pochopitelné… .)