Kavárenský démon v Cetaži

Cetaž je město bez lidí, říkala jsem si, když jsem v deset lomcovala s klikou jedné restaurace a pak se procházela středověkou ulicí.
Kde ty lidi jsou? V sobotu dopoledne přece nemohou být v práci. Nebo ještě spí?
Íčko taky zamčené, nic se nedovím.
Konečně. Domorodkyně.
Ptám se na restauraci nebo alespoň na cukrárnu. Mám chuť na vývar a potřebuju citrón s čajem.

Skoro nerada vstupuju do malé cukrárny s malými a sympatickými dobrotami v malé vitríně.
Cukrářka na mě kouká trochu vyjeveně, když jí popisuju, jaký chci citrón - ten citrusový plod, co se rozkrojí a mačká se z něj šťáva. (Děsím se vždycky toho, že mi přinesou nějaký koncentrát.)
Citron nemá, jen pomeranč.
Objednávám  čaj s pomerančem a medem a pouštím před sebe staršího muže, neboť výběr dobrot musí být zodpovědný, tedy dlouhý. Vyhrála malá kremrole a mrňavý ořechový košíček. Co je malé, to je hezké.

Ještě mám tři čtvrtě hodiny čas. Usednu k oknu a pozoruju prázdné cetažské náměstí.
Po deseti minutách do cukrárny vstoupí muž. Středně vysoký, s kulatou hlavou a tmavými vlasy, asi něco přes třicet. Významně se na mě podívá, jako kdyby se mu nedařilo zakrýt svou spokojenost s nalezeným pokladem, a jde si objednat espreso.
Posadí se ob dva stolky ode mě, aby po chvíli k tomu mému přistoupil a pravil: Dobrý den, já jsem kavárenský démon.
Cuká mi v koutcích, mlčím, jsem zvědavá, co bude následovat. Očekávám, že bude kouzlit nebo vytáhne kašpárka a Šmidru a zahraje mi divadlo.

Nevadí, že jsem přišel k vašemu stolku? Zeptá se.
Ne, usměju se, protože jsem zvědavá, co se bude dál dít.
Viděl jsem hezkou ženu ... inteligentní ... zamyšlenou ... Na co myslíte?
Sakra, pomyslím si, co říct?
Na název jedné výstavy, odpovím a v duchu si říkám - neměla bych radši lhát?
Je překvapen a jak se tak rozpovídáme, za chvíli znovu potvrzujeme, že svět je malý a on v tomhle městě byl a v tamtom nedaleko má jmenovce.

Co znamená - démon kaváren, zeptám se.
Odpoví, že chodí po kavárnách a snaží se seznámit. Svěřuje se, že je jiná mentalita a má problém se seznámit, a míní, jak jsou v ústeckém kraji lidi odtažití.

Ten Cetaž je takovej prázdnej, řeknu a on se hned rozpovídá, že ano, že ho tu nic nedrží a že pořád někam cestuje.
Říká, že lidi v Čechách jsou hodně odtažitý, to na Moravě jsou družnější. Jenomže ty ženy tam jsou hned vdaný.
Že on je družnější a temperamentnější, má trochu italskou krev.
Ty jsi taky trochu italský typ, řekne ke mně.
Hm, tak italku mi ještě nikdo netypoval, usměju se pro sebe.  Vzpomenu si na otce, jehož předky vůbec neznám.

Co kdybych ti dal telefonní číslo, navrhne.
Ne, já ... já čísla ztrácím, říkám popravdě.
Nebo třeba meil, nevzdává se.
Já si s nikým nevydržím dlouho psát. (Vlastně taky nelžu.)
Ale mohl bych ti napsat a mohli bychom se domluvit a setkat se, až pojedu do ...
To není dobrý nápad, říkám.
Proč? Chce znát odpověď.
Mám moc žárlivýho muže, odpovím.
Tak to jo - je uznalej - kdybys byla zadaná, tak jo, ale rozvracovat manželství nebudu.

Týhle větě nerozumím, ale nechávám to plavat. Jedním okem sleduju rafičku na hodinách na stěně.
Už musím jít, zvedám se.
Popřeju mu hodně štěstí v hledání.

A vám taky - tenhle kavárenský démon totiž jezdí po celé republice. Dokonce i za hranice.
Třeba ho jednou potkáte.
A už nebudete samy.