Zase bude líp ...

Jeho písničky jsem poslouchala jen občas a skoro žádnou nehrála.
Jen tu jednu, co maminka chtěla zahrát.
Často chodívala večer ke mně do pokoje a přála si, abych vzala kytaru a hrála jí.
Měla několik oblíbených.
Tiše za sebou zavřela dveře, sedla si na koberec, hlavu položila na kolena a poslouchala to moje hraní a zpívání.
Ještě tuhle ... říkávala.

Nikdy jsem se jí nezeptala, zda si při tom poslouchání vzpomněla na dobu, kdy jí takhle na kytaru hrával můj táta. Říkávala, že jsem celá po něm, že mi taky stačí jedny kalhoty, jedno tričko a jeden svetr.
Doma nikdo nehrál a nezpíval, ani hudební nástroj se tu nenašel. Až na tu pradědovu trumpetu, co byla schovaná na skříni v ložnici.
A já tolik roků toužila po kytaře. A pak měla velkou radost, když se jednoho Štědrého dne objevila pod stromkem.
Provázela mě po mnoha cestách, podpírala, když se mi podlamovaly nohy i když jsem měla nalomené srdce.
Hrávala jsem celou noc hvězdám nebo lidem při čekání na vlak na nádraží. Někdy zpívalo pár cestujících se mnou.

O několik roků později jsem hrávala svým dětem ukolébavky před spaním.
Maminko ..., žadonily v postýlkách, ještě jednu ...
Uličníci. Vypadaly, že už spí, ale jen co dozněl poslední tón, otevřely svoje kukadla dokořán a chtěly ještě jednu.

Už dlouho jsem neměla v rukách kytaru, jen vloni v létě toho dne, co jsem se vrátila z pohřbu svýho táty.

***
Kolik večerů jsem mamince hrávala písničky, co měla ráda ... vzpomněla jsem si dnes večer při poslouchání písničkáře, co už hraje u nebeského táboráku.

https://www.youtube.com/watch?v=t0b-DMXItsM