Endorfiny ...

Její zvonivý zpěv se nese celým prvním patrem a po schodech dolů.
Je radost ji poslouchat a práce, jakoby šla najednou lehčeji, radostněji.
Asi je pravda, že tím nejkrásnějším hudebním nástrojem je lidský hlas.
Ten hlas, co rozežene mraky a den rozzáří sluncem.

Nevím, jakým způsobem bůh rozdává talent, ale tahle holka dostala do vínku ne od tří, ale snad od deseti sudiček samé dobré schopnosti.
Jen bože řekni, proč jsi nechal přijít tu jedenáctou.

Je poledne - hlaholí - čas oběda. Svolávala nás pár minut po dvanácté do jedné kanceláře. Dnes tu budem´ do večera, směje se.
Prostřela pro tři, ačkoli jsme s Filipem každý měl svačinu. Na talíř poskládala šunku a plátkový sýr, rozkrájela celozrnnou bagetu. Seděli jsme u stolu uprostřed rozdělané práce po celé budově a vychutnávali si oběd i pár minut společného klidu.

Na okamžik její tvář zvážní, když vypráví o svém synovi a jeho nemoci, která začíná být v jeho pěti letech vidět.
Hrozně si vyčítám, že jsem ho přivedla na svět.
Obvolala jsem tolik nemocnic a napsala tolik meilů, ale nikde není žádnej odborník, kterej by to dokázal.

Po krátkém rozhovoru se znovu vrháme do práce. Ještě jí máme hodně před sebou a kdybychom tu byli celou noc, nedokončíme ji.

Za další hodinu se setkáme u čaje.
Možná je tohle moje poslední výstava, říká.
Jiní jsou v tomhle stadiu nemoci na vozíku a já pořád ještě běhám, řekne zvesela.
Ráno jsem se vzbudila v pět, říkám si, to už nemá cenu spát, aspoň budu brzo v práci. No jo, ale auto zamrzlo a nešlo rozmrazit. Tak jsem se belhala s hůlkou do práce ... celou hodinu.
Měla bych spát i ve dne, ale to prostě nejde. Ptal se mě doktor: Chodíte spát po obědě? - Copak můžu?
Já se cejtím taková - šťastná. Jako kdyby to tělo mě chtělo ušetřit bolesti a vyplavovalo endorfiny štěstí.

Její zvonivý zpěv se nese výstavními sály i schodištěm.
Je v něm neskutečná energie a síla.
I v ní.