Lidská povaha

"Melancholie je radost ze smutku."

Když jsem poprvé četla tento citát, přišel mi naprosto geniální. Nikdy mě asi nic nevystihlo víc. Někdy si říkám, že možná nejsem úplně normální nebo že jsem alespoň trochu jiná. Mívám různé nálady, většinou jsem v takovém neutrálním rozpoložení a nebo taky velmi často smutná. A v takovém případě dělám vše pro to, aby mi bylo ještě hůř. Pustím si smutné písničky, které většinou vyvolávají i špatné vzpomínky. Začnu přemýšlet o svém životě a jde to samo.

Nejdivnější je, že i když jsem vlastně smutná, tak jsem částečně spokojená. Mám pocit, že jsem to doopravdy já, že se cítím vyloženě ve své kůži. Že mi dělá radost cítit se mizerně.

A když si tohle přečte nezávislý pozorovatel, musí si zákonitě říct, s tou holkou není něco v pořádku. Ale je to v pořádku. Když jsem smutná, jsem sama sebou.

Každý člověk je jiný a já bych svou povahu neměnila. Nechtěla bych být věčná optimistka. Přijde mi, že někdo, kdo je věcné optimistický, přichází o spoustu pocitů. Samozřejmě, že mívám i dobrou náladu. Ale raději jsem klidná, posmutnělá, ale svá.