Až zaklepe ... touha

Sedím v rozestlané posteli a dlaně mi zahřívá hrnek s voňatkou.
Citronová vůně šimrá v nose, tak jako někdy vzpomínka v srdci.
Sedím na posteli zachumlaná do peřin a v uších mi znějí slova mého - snad nej - oblíbeného herce Hugo Haase.

"A najednou se stala divná věc. U nás zaklepalo ... na dveře. Otevřeli jsme dvéře a tam nebyl nikdo. Ale my jsme cítili, že tam někdo stojí. A byla to TOUHA! Touha, dostat se zpátky ..."

Sedím na posteli, peřina mě teple objímá a hlavou mi běží - až se znovu ozve zaklepání na ty moje dveře a budu vědět, že je to Touha, otevřu a pozvu ji dál.
Uvařím bylinkový čaj a budeme si mlčky povídat o tom, kam spolu půjdeme.
Nechám se jí vést a budu vědět, že ta cesta ke správná.

Člověk by neměl své touhy nebo sny v sobě udusávat.
Je to jako by v sobě ničil svůj život.
I sebe samotného.
Takového, jaký skutečně je.