Jak jsem šukal anděla

Zase je tu pro nás ten čas, kdy my rodiče můžeme budoucnost národa postrašit čertem a peklem, a tím si zajistit, že jsou tak cca 5-10 min hodné. Využívám akce pořádanou naší firmou pro děti zaměstnanců. Já se hlavně těším, že to bude krásné odpoledne, kdy se přežeru mini kuřecí řízků ve tvaru delfínků a opiju svařákem.

Všechno je jak má být... řízky, klidnější místo rohu, řev k smrti vyděšených dětí, likvidace desátku ze sladké nadílky, svařák... prostě standardní Mikulášská párty. Ale tu se objeví anděl. Nádherný anděl s křídly. Navenek božská bytost a uvnitř krásná mladá dívka plná života. Nádherně to stvoření kontrastuje s ostatními ženami zde, které jsou vynervené ze svých dětí i mužů, pořád je okřikují... neběhěj, běž si pro řízek atd... Jestli takhle vypadá většina andělů, musím se dostat do nebe. Zapomněl jsem na řízky, zapomněl jsem na děti. Jenom jsem se koukal a představoval si všelijaké zavrženíhodné neslušnosti. Celý zbytek dne jsem se těch myšlenek nemohl zbavit. I před spaním sem stále viděl anděla, jak mi kouří péro. Zavírám oči.

A najednou jsme já a anděl sami. Hladím jí po dlouhých blond vlasech. Občas mě ovane proud vzduchu od jejích křídel. Přitáhnu jí blíž. Držím jí pevně. Líbám. Hladím po křídlech. Jsou z velmi jemného peří. Ústa i jazyk má strašně studená. Chci jí šukat, ale pořád nějak poletuje a poskakuje. Ještě nic pořádně nebylo a já jsem cítím unavený. Poletuje kolem, směje se na mě. Kdykoliv se mi jí podaří nějak chytit, má v křídlech ohromnou sílu a vytrhne se dřív, než jí ho stačím pořádně kamkoliv narvat. Zoufalství a marnost. Moc chci a přece nemůžu. Probouzím se upocený, unavený a zoufalí.

Asi raději zůstanu nohama na zemi, božská stvoření hold nejsou pro mě.