Dan - léto 1995 / část 4

- pokračování z minula -

Ale pak se stalo něco, co jsem nečekal.
Než jsem se nadechl otočila se, uchopila jej do ruky a nasedla. Vrazila si moje ztvrdlé pero do své vlhké kundy, a začala na něm jezdit nahoru a dolů, a do stran.
Protestoval jsem něco v tom smyslu, že to přece nejde, že to je hřích, že takové věci se mohou až po svatbě…
Ale ona mne nevnímala, a já koneckonců už taky nevnímal. Viděl jsem oblohu, viděl jsem tu krásnou dívku, hroty jejích ňader, zažíval jsem pocity, které mi rodiče zatajili. Chytil jsem ji za boky, aby nespadla, a také začal opět třít ty tvrdé špunty. Při každém pohybu se nahrbila tak, abych se dostal co nejhlouběji.

A najednou to přišlo. Bylo to jako výbuch sopky. Já začal znovu a znovu pulzovat, a moje sperma se spojilo s jejími šťávami, které následovaly hned poté, a řinuly se proudem ven. Ještě chvíli po mně jezdila nahoru a dolů, pak zvolnila a přitulila se, hladila mě na hrudi, krku, začala líbat, a šeptala mi do ucha, jak jsem šikovný, a že to bylo krásné. Ano, bylo to nádherné!!!
Nikdy jsem netušil, že by něco mohlo být tak krásné, a že by u toho stačilo jen ležet na zádech a čekat. Chvíli jsme leželi vedle sebe, oddychovali, dala mi napít nějakého džusu, co měla s sebou. Povídali jsme si.

Uchopila moji ruku a dala ji na své bradavky, a zeptala se, jestli mi nevadí malá prsa. Po pravdě jsem pípnul, že jsem nic krásnějšího ještě neviděl.
„Nebo se mě pořád bojíš?“
Odpověděl jsem, že se nebojím, ale že vlastně nevím, že se to přece nesmí. Nato mi řekla, že nad tím moc přemýšlím, a že pokud mi s ní bylo dobře, ať ji zkusím ještě pohladit, že přece mně se to taky líbilo, a že mám něžné ruce i srdce.

Ano, souhlasil jsem, mě se to také líbilo, takže jsem ji začal hladit, a ona mi říkala kde, naváděla moji ruku a moje ústa, nakonec jsem ji líbal na krku, na rtech, líbal jsem jí bradavky, a ani nevím jak, možná mi pomohla, nevím zabloudila moje ruka do jeho klína. Byla horká, opravdu horká. Vlhká, spíše mokrá.

Začal jsem svižně prstíky bloudit po těch závojíčcích nahoru a dolů, viděl jsem, že jí to dělá dobře, vzdychla, a bylo vidět, jak pomalu pomalounku rozevírá nohy, otevírá svoji lasturku. Řekla jen „nespěchej…“, a opět to byla prosba.

A nastavila se mým prstům, už jsem věděl, jak je tam mám dát a byla to krásná zpětná vazba. Vždycky jsem udělal nějaký pohyb, a když byl dobrý ona vzdychla, a přitlačila se, a nastavila se víc a víc.

Po určité chvíli jsem měl vevnitř dva prsty, ani nevím jak, a přejížděl jsem ze strany na stranu - vrněla jako kočka. Hladila mě, říkala že jsem krásný, chválila, jak to dělám dobře a povzbuzovala – ještě to a ještě tamto, více, neboj se přitlačit, když jdeš ven … - po prstech mi začala stékat její horká šťáva.
Klečel jsem vedle ní, a ona mi druhou rukou uchopila moje opět (Bože pokolikáté už!!!) ztvrdlé pero a začala jej mazat svojí šťávou. A najednou vykřikla „POJĎ! Pojď do mě!“
Opět jsem chtěl protestovat, jako že to nejde, ale tím si nenechala zviklat.

„Teď tě naučím misionářskou polohu – víš přece, kdo to byli misionáři, a že šířili víru. To by se ti mělo líbit!“
Ve chvíli se natočila ke mně, roztáhla nohy a vsunula můj už dávno ztopořený penis do své voňavé jeskyně.
„A teď pojď blíž“ objala mne. Chytila za zadek, přitáhla, ale to už ani nemusela. Už jsem věděl, co a jak, a líbilo se mi to – a líbilo se mi to hodně!

Vyjížděl jsem nahoru dolů, měnil tempo … „víc dovnitř!“ ještě křičela, křičela nahlas, až jsem se bál, že někdo půjde kolem a uslyší to.

Objímala mě nohama a tiskla k sobě. Pak za chvíli zase měla nohy úplně až u hlavy a byla celá otevřená tak, abych se dostal co nejhlouběji a dala mi nohy na ramena (konečně chápu, co to znamená!) a neustále měnila své polohy, strašně, strašně krásně vzdychala, povzbuzovala mě a chválila, a bylo to prostě úžasné.

"A teď zezadu!" rozkázala, vysmekla se, otočila se na všechny čtyři, trošku se předklonila a vyšpulila na mě zadeček – něco tak krásného jsem ještě nikdy neviděl!!!
Velký růžový otvor volal po zaplnění, po okrajích jako u růže stékala rosa….
„No tak! Honem! Pojď, pojď! Rychle, přeci víš, kam jej máš strčit! Ať si to užijeme…“
Jasně, že vím! Jako omámen jsem rychle přiskočil a zasunul jsem do její toužící dírky, pevně ji chytil za boky a začal přirážet – už vím, co to je přirážet, už vím, co nám dělá dobře. U každého zásunu hekla, ale nebylo to bolestí, naopak křičela „….ještě, …ještě, …ještě, ještě…!“
Cítil jsem, jak z ní stříká horká šťáva, a tekla mi po nohou, ona byla blahem bez sebe a opakovala to své „ještě, ještě!“

- pokračování příště -