zadarmo a potom ty, které jsou k nezaplacení, protože jste jim věnovali tolik času a úsilí, že to ani nelze vyčíslit. Chtěl jsem psát o něčem jiném, ten blog mám v hlavě od svých narozenin, ale bude muset počkat. Alevšak o těch, které stojí enormní úsilí, o těch psát nebudu. Ti, co to v sobě mají, znají, ostatním to nevysvětlíte. Ale ty zadarmo, mne vždy překvapí a vykouzlí úsměv na tváři.

Zima nám skončila, poznám to podle toho, že se na Žižkově vylíhli žebráci s nataženou dlaní. V tu chvíli si vzpomenu na ty, kteří mají opravdu tvrdý život, musí se otáčet, počítají třeba každou korunu a nikdy by se k žebrání nesnížili, těchto lidí si opravdu vážím. Tací lidé, pokud mohou, dokonce pomohou skutečně potřebným, kteří si to opravdu zaslouží. Ráno kolem páté občas mívám v metru pocit, že jsem se ocitl na nesprávném místě po Černobilské havárii, je poznat, kdo jede do práce a kdo z práce. Ale během dne se tu dějí naprosto kouzelné věci.

Úsměv ženy vždy potěší, ale pak jsou úsměvy speciální, třebas když jdete k eskalátorům, usmíváte se na Tři krále v dětských kostýmech, sálá z Vás pozitivní energie, ohlédnete se nazpět a kousek od Vás moc hezká dáma ten úsměv, který jim rovněž věnovala, pojednou věnuje i Vám a Vy jí, je to sdílený úsměv, mnohonásobný a mnohem silnější, hřeje Vás po zbytek dne. Ale k tomu zážitku, o který se s Vámi opravdu chci podělit, se dostávám až nyní.

Stále je ve mně. Do vagónu metra přistoupila nenápadná žena s kočárkem, a v něm možná 4-letý klučina? To není podstatné. Po čase jsem si nejen já všiml, že žena je hluchoněmá. A tetelil jsem se blahem, jak hezky malého vychovávala, nejen že už uměl znakovou řeč, ale skvěle zvládala jeho náladičky a povídala si s ním lépe, než leckterá maminka, která má před sebou telefon. Malej nejdřív něco jedl, potom si ještě něco vymýšlel, načež maminka vytáhla mandarinku, tu asi nechtěl. Malej byl ovšem jak čuňátko, tak maminka vytáhla kapesníček a ukazovala dítku na sobě, kde se má očistit... Pak už to malému zřejmu přišlo dlouhé, tak začal být rozvíjený, tak maminka vzala kapesníček a začala do něj šťouchat prstem. A malej se začal moc krásně smát.

Nikdy jsem si tu otázku vlastně nepoložil, ale po tom silném zážitku si sám říkám, že mít rodinu s takovou fajn ženskou, je výhra pro každého muže a že pokud si dva lidé rozumí, tak se domluví mnohem lépe i beze slov. Navíc ta úžasná maminka si bude umět se synem poradit vždy i bez toho, aniž by na něj musela ječet nebo řvát. Má v sobě totiž obrovské množství empatie :-)