Kdy a jak?

Znáte to, právě se s vámi děje něco úžasnýho, něco z čeho je vám opravdu dobře.
Je to jako jízda na kolotoči. Ten kolotoč je vážně rozjetej a vy jste ještě asi stokrát zamotaní ve svojí sedačce.
Když se to všechno roztočí, svět je tak hezky rozmazanej, hlava se vám točí, blicí pytlíky odhazujete v dál a všechno je vám úplně šumák.
Jenže vzápětí, i když jen tak nenápadně, se k vám pozvolna připlazí otázka „jak tohle skončí?“.
A nebo spíš jak a potom kdy, protože už předem víte, že tohle prostě nemůže dopadnout dobře.
Říkáte si, že ze situace vytěžíte to nejlepší, zbytečně se tou myšlenkou netrápíte, prostě dnes je dnes a zítra ať si klidně padaj z nebe žáby.
Jenže, jsme jen lidi, teda já určitě a tak úplně si nezakážete myslet.
Pomalu a jen pro sebe si začnete přehrávat možný i nemožný scénáře toho co by, kdyby, a to si v zápětí omluvíte tím, že ten kdo je připraven, není překvapen.
Následně se ujišťujete o svojí vnitřní stabilitě se kterou nikdo a nic nehne.

Ale ano, ono to přijde! Najednou a nečekaně! A stane se to samozřejmě úplně jinak než jste si plánovali.

Zprvu vám to jen tak rozčísne pěšinku a máte chuť na to téma i vtipkovat. V tu chvíli se pochválíte za to, že příprava byla kvalitní a jdete si dál.

Ale možná je třeba aby se to celý uleželo, guláš je taky dobrej až druhej den, tak nejspíš i emoce se musí podávat pěkně uleželý, aby měly tu ideální sílu na to vám podlomit kolénka.
Teď už víte, že příprava na něco takovýho je úplná blbost, už si nevyšlapujete a spíš se líně couráte a ani ta, v tuhle chvíli notně přeceňovaná, vnitřní stabilita vás vestoje neudrží.
Tak, a jste v tom až po uši!
Chtě nechtě si to musíte užít, vypít až do dna, rozžvejkat i když je to tuhý.

Všechno to co bylo dřív hezký dostává takovej ten divně nažloutlej nádech, a vy se učíte žít s myšlenkou, že ten kdo vám byl blízký je vám teď už cizí.
To může být docela těžký, třeba pro mě není snadný vymazat vzpomínky, natož celý lidi, ze svýho života. Ale říkejme tomu třeba osud, rozhodl, že je to třeba a těžko s tím něco naděláme.

Takže, právě procházíte melancholickou fází, smířením se s dozajista nepříjemnou situací. Cítíte se trochu opuštění a možná i ublížení.

V tenhle okamžik je ideální přátelské raménko a láhev něčeho ostřejšího. Přehnat to se sebelítostí, vybrečet se a klást kamarádům stále dokola otázky proč a co je na mně špatnýho.. prostě otravovat dokud nás to baví, nebo dokud můžeme mluvit.
Fajn je mít na to hodně přátel, protože jak víme, toto je fáze kdy všichni v okruhu několika kilometrů prchají a zalézají do děr, protože jsme mimořádně otravní.
A nebo ulovíme jen jednoho, ale v tom případě je třeba bedlivě střežit únikové cesty pro případ, že by nám chtěl prchnout.
Čím víc přeháníme a lkáme tím líp a pokud to celé proběhne dokonce veřejně, budeme se mít ráno za co stydět a to nás na nějakou dobu spolehlivě odvede od myšlenek na nezdary v milostném životě.

Poté plynule přecházíme do fáze citového vakua, nic a nikdo nás nebaví, nic nás nenaplňuje a sami sobě si lezeme na nervy.
A není se co divit, místo někoho, kdo se dokázal provrtat skrz naše ochranné vrstvy tak hluboko, že teď v nás zeje díra apokalyptických rozměrů neexistuje náhrada.
A i když je ta díra pro okolí jakkoliv pomyslná, je až neskutečně reálná pro nás samotné, až se kvůli ní chce až.. nebýt.
Myšlenky se vrství jedna na druhou aniž by dávaly smysl a všechno okolo běží dál, zatímco vy stojíte na místě.

Když už jste na samém dně svých sil, už dávno jste vyčerpali možnosti krizových scénářů a beznadějně se v tom plácáte, v tu chvíli se drobné ručičky vašeho podvědomí snaží zachytit konce vlásečnic a zase je spojit dohromady a tak zacelit tu obrovskou propast.
Teď je ta chvíle, kdy se, i když to netušíte, začínáte srovnávat. To je ta chvíle kdy si pomalu uvědomujete, že to možná mělo blbej konec, ale i tak to bylo hezký. Že by jste uplynulých pár dní, měsíců nebo let, nevyměnili za nic na světě.

Oprášíte si nenápadně kolénka, počechráte ego novou fotkou na občanku a vyrazíte vstříc novým zážitkům. A zase kašlete na to, že na jejich konci budete mít možná slzy na krajíčku.

A nebo jako já, šlápnete do pedálů!
(smajlík, který věří, že se mu to celé nevrylo příliš hluboko pod kůži)

Jo a hudební okénko https://www.youtube.com/watch?v=NdYWuo9OFAw nebrat doslova.