Bylo..nebylo

Stojim v prazdnem kostele, ale dnes se mse neslouzi, svicky nikdo nezapali, zpevniky nikdo neotevre a varhany nebudou hrat, dnes zadny verici do lavic neusedne.

Stojim v tom prazdnem kostele, vsechno se otrasa, omitka odpada, steny se borti a prach lame uz tak sede svetlo dne. Hledam tam, plna strachu.

Rozhlednu se a v tom kostele, na tom oltari..to vecne svetlo vystoupi mimo svuj obraz a pomalu se blizi ke me. Jima me strach a hruza, co se stane.. cim bliz, tim vetsi je muj strach, nemohu se vubec pohnout. Kdyz to svetlo dojde ke me, jsem jim obklopena, jako v bubline, ale strach uz nemam.

Pod stropem kostela proleti bila holubice, vidim jeji rozpeti kridel nad hlavou a kdyz se znovu podivam pred sebe.. stoji tam predemnou Jezis. Stojime naproti sobe, divame se na sebe. A pak mi rekne: Jednou si te vezmu. Skloni hlavu, polibi me a kdyz znovu otevru oci.. je rano, lezim v posteli, v pokoji, ktery dobre znam. Slunce sviti nejak jasneji, ale ten pocit. Nejkrasnejsi pocit v srdci.