Neodkládej

Možná doma máte někde v krabici pečlivě uschovaný předmět, který je určen jen na tu "zvláštní příležitost". Stříbrné příbory, míšeňský porcelán nebo krajkové spodní prádlo. A říkáte si - až na ně bude vhodná příležitost ...

Už dávno dárky koupené v říjnu neschovávám na vánoce.
Každý večer si udělám čaj do toho nejvzácnějšího hrnečku, co mám, na stůl postavím vzácnou cukřenku, posadím se do starého křesla a skrz obrovské okno se dívám na oblohu. Nechávám myšlenky jen tak volně plynout, podobně jako mraky plynou na obloze, nebo pozoruju hvězdy a poslouchám jejich dávné příběhy.

Když něco odkládám, dělám to vždy s vědomím, že třeba už to nikdy neudělám. Nenapíšu dopis, neřeknu slova, nepohladím, nenavštívím, nesetkám se ...

Dvaadvacátého února roku 2016 jsem myslela na svého biologického otce, jeho další kulaté výročí a říkala si: Už je mu tolik. Možná ho nikdy neuvidím. Bude mi to vadit?
O půl roku později jsme se setkali. Položila jsem dva karafiáty k jeho fotce a pak stála u jeho rakve, hleděla do tváře pohublé nemocí a loučila se se slovy Sbohem táto.
Bylo to poprvé, co jsem řekla - Táto.

Včera jsem se dozvěděla smutnou událost, v listopadu zemřel pan Karel Hudec. Při hledání textů o ochraně přírody se přede mnou objevil článek K nedožitým devadesátinám Karla Hudce .... a já nechtěla uvěřit.
Objednala jsem si jeho (asi) poslední knihu, dvakrát si pustila jeho vyprávění na brněnském hřbitově a v mejlech našla naši korespondenci z roku 2012.
Ještě v Brně nejsou straky?

Někdy možná člověk potřebuje dostat facku, aby se vzchopil, aby pochopil.
Možná stačí žít s vědomím, že žádné vzácné okamžiky neexistují.
Protože každý okamžik je vzácný.