Když si vítr vzal střechu

To ráno mě probudilo řinčení skla. Než dopadly poslední střepy na zem, jsem si uvědomila, že vítr rozbil okno.
Nahlídla jsem opatrně do vedlejší místnosti a rychle zavřela dveře před dorážejícím větrem.
Obléknu župan a jdu do kuchyně. Oknem pohlédnu na protější křídlo továrny a říkám si: Ta střecha vypadá nějak divně ... přece takhle dřív nevypadala ... nebo jo? ... možná jsem si nevšimla ... a v té místnosti pod ní je nějak moc světla (jako když se otevře nebe a bůh spustí na zem ostrou záři paprsků) ... Mozek nejspíš odmítal připustit fakt, že ta místnost prostě už střechu nemá.

Ale kde ta střecha je? Začalo mě zajímat až po hodině, po té hodině, co jsme odnášeli věci do bezpečí. Střecha velká 4 krát sedm metrů se nemohla jen tak někam schovat.
Nebylo těžké ji najít. Vítr ji odnesl k sousedům na zahradu, okapy se zabodly půl metru do země a vytvořili dlouhou brázdu.

Zde prosím vidíte zlom zemské kůry, podávám odborný výklad dětem. Zemská kra se rozlomila na dvě a jednotlivé kry se budou pohybovat. Trhlina se může dále rozšiřovat nebo jí začne vystupovat žhavé magma ... dcera si ťuká na čelo.

Několik hodin jsme nosili střešní prkna a trámy. Cesta byla dlouhá ... jeden roh, druhý, třetí, čtvrtý, přes bláto a hromady kamení a po dlouhých schodech do patra. Jak tak chodím s těmi prkny, mám dostatek času na přemýšlení, na hry s myšlenkami, na smysly a nesmysly.

Říkám si - být můj muž úředník s alabastrovýma ručkama a hromadou peněz v bance, zvedl by telefon a firma by střechu opravila. A my mohli sedět v teple, dívat se na telku a cpát se smaženýma brambůrkama. (i když stejně nejde proud, tudíž topit nemůžeme, telka nehraje a brambůrky nekupuju)
Jenomže ... můj muž je tesař a střechu si opraví sám.
Jako byl Josef, co vzal pod svá křídla Pannu Marii a jejího synka.
Jsem taky Panna. Věčná panna, jak pravil často můj muž, když vstupoval do mého lůna.

Dívám se na něj, jak chodí po okraji střechy a říkám mu: Tak takhle to dělat nemůžeš. Jak se na tebe kouknu, začíná se mi motat hlava.
Jo, a jak to mám dělat? Mám střechu opravovat ze země, že jo. Směje se.
To by bylo nejlepší, směju se taky, ale dobře mi není.
Vítr občas zafouká, přežene se sněhová přeháňka a déšť taky nedá pokoj.
Jenomže říkejte chlapovi, že prší a na střeše to klouže.
Chlapovi, co postavil dům, zasadil strom a zplodil syna.
Chlapovi, co má velký ruce, do kterých se žena schoulí celá, co má velký srdce, co se mu do hrudi nevejde.
Chodí po střeše s jistotou provazochodce, co má lano natažené mezi dvěma mrakodrapy.
Chodí po střeše bezpečněji než jiní po zemi.
Chlap s velkýma rukama, velkým srdcem a velkým ... a velkým CH.
Takovej, co se s ním přežije atomová válka, pád asteroidu i potopa světa.

Sousedi se přišli podívat. Chvíli se dívali zdálky a pak přišli blíž. Projevili předstíranou účast a soused třikrát řekl, že plot SE opraví a že SE domluvíme. Jako kdyby plot byl jeho.
Napadlo mě se škodolibě zeptat, jestli nám přišli pomoc.
Jenže dnes si už asi lidi ani na vesnici nepomáhají.
To jen "někdo" vezme traktor a jede zachraňovat rodinku do povodně. Ale když ten "někdo" potřebuje pomoc, vidí jen záda ostatních.
Vzpomněla jsem si na hořící chalupu, co stála přes silnici od té naší. Přijelo deset hasičských aut, seběhli se domorodci a lufťáci, fotili si oheň, natáčeli plameny polykající roubenku.
Měla jste vzít klobouk a obejít s ním diváky, aby přispěli na novou střechu, řekla jsem ...

Myslel jsem si, že ulítne jiná střecha, vytrhne mě z myšlenek majitel naší velké malé továrny.
Jednou jsem držel střechu, aby neulítla, vypráví. Vznášel jsem se metr nad zemí a nevěděl, jestli se mám radši pustit. Ale kdybych se pustil, vítr by střechu určitě odnesl.

Hlavně, řeknu jen, že vítr neodnesl tebe.