ve společnosti pitbulů

Náš soused má dva pitbuly.
Ještě jsem se s nimi neskamarádila a příliš se k tomu nechystám, ještě na mě občas štěkají, když jdu kolem sousedovy zahrady domů.
Jinudy se nedá.
A vždycky, když jdu kolem zahrady, dívám se, zda je brána pečlivě zavřená, neb netoužím se s nimi setkat bez přítomnosti plotů.

***

Budík mě nemilosrdně vzbudí po pětihodinovém spánku a tělo říká, že vstávání by šlo. Za okny tma, milá společnice na ranní rozjímání, ale čas najednou řekne Hej, vstávej, za deset minut musíš jít.

Jelikož nemáme světlo u naší fabriky, a i nejbližší je v nedohlednu, svítím si na cestu baterkou. Odemykám, zamykám a vykračuji do temného rána. Po pěti metrech zaslechnu jakési tiché volání. Bliknu tím směrem a sotva tři metry ode mě se ve světle baterky mihne psí hřbet a kousek vedle něj další.
Pitbulové!
V tu chvíli si připadám jako potápěč bez klece v moři obklopený hejnem žraloků. Nic mě neuklidní nedávno přečtená informace, že pitbulové jdou po zvířatech a ne po lidech.
Znovu se ozve zavolání a pejsci poslušně cupitají do zahrady.

Informace o pitbulech možná nelhaly, psi se na mě nevrhli a netrhali mé ošacení ani tělo.

***
Ve společnosti pitbulů je možná někdy líp než ve společnosti lidí.
Snad proto lidi staví proti lidem zdi, ploty, vězení.
Dřevěné, kamenné, trnité, myšlenkové ... virtuální.

Jen - když společnost pitbulů není lepší než společnost sama sebe se sebou.
Když člověk sám v sobě nebo proti sobě nestaví zdi, ploty a vězení.

A určitě lepší, než společnost "pitbulů", je společnost s .........
(jak je ne/psáno v lejstrech - vhodné doplňte:)