Když se ti to nelíbí, tak mlč

Celkem mě baví, jak se na amatérech v galeriích i pod blogy pravidelně objevuje drobný flame podle následujícího schématu:

Prudič: "To je ale blbina / to je ale hnusná galerka!"

Napadený: "Seš kretén, nikdo tu o tvůj názor nestojí!"

Prudič: "To jako nesmím říct svůj názor? Když něco vystavíš veřejně, musíš počítat s reakcí!"

Nezúčastněný pacifista: "Nevím, proč máte potřebu se pořád urážet. Kdybych měl komentovat všechno, co se mi nelíbí, tak nedělám nic jiného."

Prudič nebo nezúčastněný bojovník za svobodu: "Aha, takže podle tebe, když se mi něco nelíbí, mám držet hubu a krok."

Já miluju lidskou svobodu. A to přesto, že svoboda nikdy nevede ke spokojenosti a klidu, ale naopak, všechno boří a způsobuje tolik bolesti a zmatku. Svoboda dělá totiž člověka tím, co ho odlišuje od zvířat. A současně ... ukazuje smutnou skutečnost, že spousta lidí pro ni nedozrálo a nikdy nedozraje. Svoboda totiž znamená ... nést důsledky. Nejenom to, svoboda je také odpovědnost tyto důsledky předvídat.

Nevyzrálý jedinec mluví jen o tom, že přece může, má právo, nikdo mu nemá co zakazovat. A má naprostou pravdu! Může, to právo má, a nikdo mu nemá co zakazovat (nemluvím o zákonu). Smutné je ale to, že takový jedinec nevidí už nic jiného. Mentálně ustrnul někde ve věku takové té "hádavé" puberty.

Vyzrálejší jedinec si ovšem položí otázku - co se stane, pokud řeknu to, co mám právě chuť říct? Přinese to někomu něco dobrého? Odpověď může znít ano.

• ano, pokud tomu člověku řeknu, že má hnusnou galerku, uvědomí si to a jeho příští galerky budou lepší, případně díky mému komentáři o velrybě zhubne
• ano, pokud tomu člověku řeknu, že napsal blbost, udělám tím radost kamarádovi, kterému ten člověk svým psaním ublížil
• ano, pokud tomu člověku řeknu, že je kretén, zamyslí se nad sebou, a třeba od zítřka kreténem nebude
• ano, pokud tomu člověku řeknu, že bych si o něj ani kolo neopřel (přestože o mě neprojevil zájem), udělá se mi dobře na duši a můj den bude lepší
• ano, pokud to řeknu, naštvu spoustu lidí, na odpoledne mám o zábavu postaráno a proslavím se, budou si mě pamatovat
• ano, pokud napíšu něco vtipně urážlivého někomu, komu tu nadávaji další dva tři čtyři lidi, tak mě za to ocení a získám jejich sympatie ... atd.

Nezřídka však po položení takové otázky sám sobě člověk přijde na to, že vlastně žádný dobrý důvod nemá, že jediné, co to může způsobit, jsou jalové hádky a urážky. (No, i tohle může být něčím cílem.) A tak se rozhodne raději držet tu hubu a nechat si svou velemyšlenku pro sebe, nebo ji přeformuluje do stravitelnější podoby. Ne proto, že mu to někdo "zakázal", že by "nesměl", ale protože jemu samotnému to přijde lepší, moudřejší. V tomhle vidím hlavní smysl svobody, ne v tom dělat si co mě napadne.

Takže když tak pozoruju tyhle miniflamy, přemýšlím nejčastěji nad tím, proč někteří lidi mají potřebu říkat konfliktní nebo urážlivé věci často a pravidelně. Neumí se ovládat a plácnou to hned, jak je to napadne? Nebo to dělají záměrně, protože se rádi hádají, chtějí se cítit důležití, baví je, když druhé rozčilují...? A i reakce "napadeného" .... Proč tak vyskakuje? Opravdu nedokáže čelit realitě, ve které mohou slyšet nepříjemná slova pěkně od plic? Nebo má tak nízké sebevědomí, že se ho dotkne kdejaký útok nebo i jen negativní názor (jinak slušně podaný)? Nebo se prostě - stejně jako ten první - rád pohádá?

Dívám se na ty lidi, jak píšou, a přemýšlím, co jsou asi zač ... kdo jak zachází se svobodou slova. A podle toho pociťuji k lidem sympatie nebo třeba ne...