Navždy sbohem

Poprvní jsem ji viděl v prváku na průmce na autobusáku. Čekávala s ostatníma holkama, které byly kočky, ale ona byla nejhezčí. Dlouhé blond vlasy, nádherná postava. Byla to už čtvrťačka a já jako prvňák jsem ani neměl odvahu se jí podívat do očí. Vždycky jsem si na zastávce stoupnul za ně a nenápadně čuměl. Byl jsem do ní zamilovaný, byla to žena snů. Po letech jsem ji potkal na chodbě školy na rodičáku a pořád to byla kost, po které chlapy slintají a ženské jen závistivě pomlouvají. Nikdy jsme spolu ani nemluvili, jen jsme se zdravili. Stejně bych nebyl schopný vyloudit nic rozumného v její přítomnosti. Ale vždycky jsem byl rád, že jsem ji viděl.
Pak přišla smutná zpráva.
Když dcera její kamarádky četla smuteční řeč, skoro všichny ve smutečce plakali. I mě ukápla slza, za ni. Navždy sbohem moje platonická lásko