kdybys mě miloval ...

"Láska je štěstí, které si dáváme navzájem."
Řekla kdysi tuším nějaká žena. Sbírala jsem před lety citáty, přísloví, úsloví, aforismy ... a nějaká mi zůstala v hlavě. Podobně i některé věty, které mi kdysi kdosi řekl nebo napsal.
Někdy i ve filmech se objeví v jeho středu věta, která praští do uší.

Povídala jsem si jednou s jedním psychologem a on mi řekl: Já, když vás budu milovat, bych řekl - Renatko, udělej si odpoledne volno, pohlídám děti, uvařím večeři, běž si třeba zaplavat nebo do kina.

Pomyslela jsem si, kolik manželství touto větou rozbil.
Kolik žen nebo mužů pak přišlo domů a svému protějšku vmetlo do tváře: Ty mě vůbec nemiluješ! Protože kdybys mě miloval, tak bys ... atd.

My jsme dělali všechno společně, řekla mi jednou máti. Když jeden něco nedělal, tak ten druhý také ne.
Bylo to kdysi po našem rozhovoru, kdy rodiče nešli na maturitní ples své dcery, protože jeden z nich netancoval.
Mrzelo mě to, protože si myslím, že maturitní ples není jen o tancování.
Na druhou stranu si říkám, že je to vlastně hezké, když oba dva nejenže žijí spolu, ale skutečně spolu žijí.

Myslela jsem si, že spolu mohou být dva s různými zájmy. Že se navzájem těmi zájmy obohatí. Dokonce si stále myslím, že to možné je, i když už vím, že ne u každého. Že v tom hraje roli ta krásná láska, která umožňuje to, aby druhý partner byl šťastný.

Nemám ráda podmiňovací způsob.
Kdyby chyby velryby.
Podmiňovací způsob klade podmínky, bez kterých by nemohl existovat.
Vždyť i ta láska má být bez podmínek a bez vydírání typu "kdybys mě miloval, choval by ses jinak".

Možná jsme až příliš svázáni nějakou představou - o lásce, o vztahu, o partnerovi, o výchově dětí, o čemkoli, o tom, co je správné či co se musí. Je o tom psáno stále více a více knih. Jako kdyby lidi nevěděli, zapomněli ... a pak znovu objevovali, objevili ...
Pořád něco hledají.
V celém světě, v celém vesmíru.
Jen možná zapomněli hledat uvnitř sebe.