vzhůru k výškám

Seděl v parku na lavičce a neznatelně se usmíval.
Ženy kolem procházely a snad každá v tu chvíli ucítila lehké brnění.
On jen seděl a usmíval se.

Znal muže, který byl manažerem velké firmy a který tak rád dobýval ženy na vysokých postech. Tyto ženy, říkával, vědí, co chtějí, a hlavně - nechtějí jen tak někoho. Je nesnadné se k nim přiblížit. Musíš si být jist, že jim máš co nabídnout. A tyhle ženy dokážou muže odkopnout jen pouhým pohledem. Jsou jak hora, vysoká, nejvyšší hora, kterou nezdolá jen tak každý horolezec, co slézá pískovcové věže.

Muž seděl v parku na lavičce a usmíval se. Věděl, že ženy nejsou pevnosti ani hory, které se musejí dobýt.
Věděl, že síla ženy není ve vysokém postavení velké firmy, ani v pevné chůzi na vysokých podpatcích.

Uviděl ji.
Měla dlouhou sukni a bosé nohy. Tráva jí hladila kotníky. Usmívala se.
Kolem ní se rozlévala zář, kterou mohl spatřit málokdo.
Vnitřní síla.

Podívala se na muže sedícího na lavičce a svůj úsměv věnovala jemu.
Věděli oba o své síle.
O přirozené síle, kterou má v sobě každý, jen ji v sobě neumí najít, protože ji hledá kdekoli jinde. Třeba i celý život.
Věděli o falešné náhražce, které většina uvěří.
Věděli, že jen málokdo zná a o ní ví.