Jak se sami vidíme?

Je to zvláštní, jak sami sebe vnímáme...
Možná to tak není, ale já si myslím, že každý sám sebe vnímá jinak, než ho vnímá jeho okolí.
Nejvíc na to podle mě doplácejí ti, co si dlouho nemohou najít partnera, partnerku.
Ještě odbočím
Tahle úvaha mě napadla, když jsem ráno jel do práce metrem a viděl jsem v okně odraz obličeje nějakého pána, prohlížím si ho, přemýšlím nad ním a říkám si, kolik mu asi tak je? Co dělá? Jakou má ženu? Je atraktivní? Až jsem si uvědomil, kurva, to jsem přece já!!!
Ano, jsem to já, já kterej se vnitřně cítím( kromě neustálé únavy a různých bolestí) neustále na dvacet let, ale v tom obraze vidím otekleho ctyricatnika bez špetky šmrncu...
Tak a teď k tomu co jsem chtěl původně říct.
Mám pár známých, co maj problém si najít partnera, partnerku a většinou to nejsou žádní modelové ani modelky, ale ani žádný hnusaci, nebo hnusacky, dokonce i povahove jsou takříkajíc trochu zvláštní, ale nic tak hrozného, prostě takoví prumerni lidé. Nejdřív jsem se divil, že jsou sami, ale až do doby, kdy jsem s nimi strávil delší dobu, většinou mi byli za chvíli trochu protivni, ale to nebylo asi to nejzasadnejsi.
Největší průser podle mě je u těchhle lidí v tom, že se vidí lepší a hezčí než ve skutečnosti jsou. Poznal jsem to podle toho, jaké se jim líbí protějšky, ale nemyslím tím takový to klasický jak se každej podívá a řekne, hmm kočka, nebo krasavec a v podstatě smočí oko a bez další myšlenky na něco vážnějšího jde dál...ne, tihleti se vážně zabývali myšlenkami, že by s nima tyhlety výstavní kousky chodily a zpečetili spolu svoje životy...
Jak je tohle možný, že člověk takhle ztratí soudnost? Napadá mě, že je to možná tím, když není chlapec nebo holčičkav mladi moc bystra/ bystrý, nebo váží sto kilo, tak aby neměli mindraky, všichni jim říkají, jak jsou krásní a chytří? Nevím, ale asi to tím nebude, mě to nikdo v mládí neříkal a přesto jsem se dneska ráno přistihl, že jsem se asi viděl jinak než mě vidí okolí ( a to jsem k sobě hodně sebekritickej, raději nebudu ani říkat jak)