Tu noc

Tu noc jsi měl hlavu na mém klíně.
Moje prsty projížděly tvými vlasy a Ty jsi chtěl, abych vyprávěla.
Abych vyprávěla, co se stalo.
Co se změnilo.

Tu noc jsi vstal a odešel.
Zůstala jsem za zavřenými dveřmi v bytě prázdnějším než vypitá sklenka v poledním slunci.
Celý dům byl najednou prázdný, celé město zelo prázdnotou, přesto, že jsi někde v něm byl ty i já.

Tu noc jsem vešla do ulic toho města a lampy mi svítily na cestu.
Jejich světlo mlčelo, neukazovalo směr, neukazovalo místo, kde bych tě potkala.
Chodila jsem tři hodiny nočním městem, ulicemi, náměstím a ztracená minulost se vzdalovala víc a víc.
Byla vzdálena jen pár centimetrů a dosažitelná míň než mlhovina v Andromedě.

Tu noc jsem se vrátila do prázdného bytu a jedno prázdno ve mně zůstalo napořád.

Tu noc jsme se rozešli.
Abychom se mohli setkat,
setkávat
a míjet napořád.