Letí to

Sedíme v malé útulné kavarně, na stole ledová káva se zmrzlinou. Rozhlížím se kolem a uvědomuji si jak je mi příjemně. Osoba co sedí vedle mě se usmívá. Chytnu ji za ruku a podívám se modrozelenených očí, přitisknu se k ní. Je mi jedno jestli nás někdo sleduje a položím hlavu na její rameno a vdechnu tu známou vůni co mi tak chybí a u srdce to zabolí. Obejme mě a následuje pusa.

" Mám Tě ráda, mami "

" Já tebe taky " odpovím a dívám se na svoji holčičku. Jenže ona už to není holčička, ale dospělá ženská. Jak se to stalo, že to tak rýchle uteklo. Baculaté tvařičky jí sice zůstaly, vlasy jsou teď fialové a je samostatná ve velkém městě. Před sebou diař a listuje.

Nečekaně jsem ji navštivila a ona měla naštěstí čas se sejít. Spokojenost na obě strany. Diař popsaný na spoustu týdnu dopředu, ale pár volných dnů se snad najde aby přijela domů. Směju se jak ho má pokreslený, prostě kreativec se nezapře.

Diskutujem co ji čeká v následujících dnech. Obdivuji její vytrvalost, plánováni a to jak to má v hlavě srovnané. Já v jejím věku byla úplně mimo v duchu si povzdechnu. Ale ano jsem na ni pyšná. Půl roku psala scénář a teď se tvrdohlavě rozhodla, že se to prostě musí hrát. A ona to dokáže i když je to nad rámec jejího studia.

Dívám se na ni jak mluví a rozhazuje rukama, zdravi se s lidma kteří přicházejí. Uvědomuji si jak je tu šťastná a ve mně se mísí tolik pocitů. Učím se bez ní žít, učím se ji dát volnost s tím, že vždy jsem tu pro ni když bude potřebovat. Odcházíme a když příjdeme před kolej a ona řekne : " Jsem doma " to fskt zabolí.

Sakra! Říkám si, už se s tím prostě smiř! Děti prostě jednou musí vyletět z hnízda.