To je prostě život :)

Vždy když zdá se nám, že máme všeho dosti a již nechceme víc,
objeví se zase něco nebo někdo co nám nedá spát,
byť přínáší to často problémy a bolest, jdeme tomu vstříc,
člověk pak schopen je i sám sobě hloupě lhát.
Někdy i křičet se chce nám z plných plic,
že všechno dosud získané jsme ochotní za to dát,
často však nezůstane nám vůbec nic,
teprve potom začneme se rozumně snad ptát.
Kolik sobecky jsme uhasili dříve zažehnutých svíc,
a nutí nás to otevřeně se před světem kát.

Jinak řečeno jen to, že člověk musí na hubu padnout, aby došel poznání a zase mohl vstát. Popíjím víno a kladu si otázku, kolikrát jsem na hubu vlastně padl a zase vstal a kolikrát mě to v životě ještě čeká...

PS: často a rád padám na hubu do postele, z té ale občas nerad vstávám, tam si ten život po svém užívám :) a na skutečné pády zapomínám.