Seznamování na amatérech

Asi každý máme nějakou představu o našem ideálním protějšku, jeho osobnosti, chcete-li duši i vzhledu. V mém případě jsem povětšinou cílil mušku svého revolveru na dámy dlouhých vlasů, nejlépe tmavých odstínů, modrých či zelených očí, plných rtů, postavy tvaru houslového klíče, kterou závidí i jarní petrklíče - no v každém případě spíše útlá postava, prsa pevných tvarů a především kulatý zadeček posazený na krásných štíhlých nohou. Dalo by se květnatě pokračovat v popisu svého ideálu, ale předpokládám, že amatéři tady kvůli beletrii nechodí. K popisu osobnosti se ještě dostanu v druhé polovině článku. Teď, když víme do jakého objektu bych rád vysypal kulky svého revolveru, můžeme přistoupit k tomu, proč tady píšu. Poznali jsme se právě tady, její fotky se mi líbily a ona napsala to samé o mých. Po výměně několika vzkazů jsme přistoupili k vlastnímu setkání. Byl velmi horký letní den, vzduch se mihotal nad rozpálenými městskými ulicemi. Místo setkání byla terasa restaurace. Přišel jsem prvni a usadil se do rohu terasy, abych si ji mohl prohlédnout až vstoupí na terasu a půjde k mému stolu. A už je tady, celá v bílém, nátělník a krátká sukénka, pane jo, pomyslel jsem si. Nebyla sice ten typ, co jsem popsal výše, ale libila se mi, byla velice sympatická a měla charisma. Já byl v ten den její schůzka číslo dva. Nic moc pocit být ten druhý v pořadí, ale to jsem se dozvěděl až mnohem později. Asi byla prostě v ten den na lovu, rozhodnutá získat někoho pro své potěšení. A já se prostě objevil na kolotoči štěstí ve správný moment, když střelka jejího libida ukázala práve na mě. Skutečně byla chtivá a dostala oč si řekla. Nicméně jsem cítil z jejího vystupování, že pokračování z toho nebude. To se potvrdilo následující dny, kdy její zájem uvadal, až naše komunikace uhasla. Po pár dnech jsem ovšem ještě dostal zprávu - hezké ráno miláčku, za kterou následovala druhá zpráva - promiň, to nebylo tobě. Hmm, takže číslo tři je nakonec šťastnější. Fajn, přeju hodně štestí, prolétlo mi hlavou. Čas plynul a z léta jsme se dostali do zimního období. Znáte to, ty dlouhé večery zalezlí v pelechu, a vyhříváte promrzlé tělo pod dekou. Ještě před tím, po cestě domů z práce byly moje oči svedeny na upoutávku kulturní akce, kterou bych rád vzhlédnul. No jo, ale kde vzít garde. Beru do ruky telefon a listuji telefonním adresářem. Přirozenou selekcí jsem se dostal až k líbivému objektu z léta. Věděl jsem, že je kulturně zaměřená a snad by ráda představení taky viděla. Přemítám, jestlipak je ještě s číslem tři nebo dalším v pořadí z číselné řady. Nic, napíšu ji, a uvidíme. Její reakce byla pozitivní a začali jsme spolu plynule komunikovat. Přes prvotní zprávy typu - jsi pořád sám / sama, jak se ti daří jsme se dostali až k domluvě schůzky. Na zmíněnou kulturní akci nedošlo, zato přijala pozvání ke mně domů na láhev vína. A máme tady smluvený den a hodinu, ale už by tady měla být. Co se deje? Že by se ji něco přihodilo na cestě? Ne, jenom trochu bloudila a nemohla to tady najít. Čekání ovšem stálo za to, odměnou mi bylo hezké povídání s přitažlivou ženou a úžasně strávená noc. Vlastně ta noc i ty další strávené s ní by byly na samostatný blog. Měl jsem už v posteli více, než jen pár žen - nejsem na to zrovna pyšný, ale dává mi to možnost srovnání. Tahle byla jiná úroveň, něco úplně jiného, než jsem doposud poznal. Hned na začátku pro nás stanovila pravidla - něco ve smyslu, že si budeme spolu užívat do doby, než si jeden z nás najde skutečného partnera. Tohle byla myšlenka, kterou jsem podcenil, respektive jsem o ni nějak hlouběji nepřemýšlel a to se mi v budoucnu vymstilo. Měl jsem s ní relativně pravidelný sex a dost mozná i nejlepší vuůec, skoro bez jakéhokoliv snažení jsem dostával ty nejsladší plody z rajské zahrady, neměla žádný problém si říct o hrátky, iniciovat setkání atp. Pak získá chlap mylný pocit, že má to svoje jisté a nesnaží se, do toho ještě třeba i špatné období po pracovní stránce, které celkovému životnímu stylu nepřispěje a ovlivní chování vůči okolí. Jenže tak to může fungovat do času, než to přestane dámu bavit... Aniž bych si ale povšimnul, stala se u mě jedna zásadní věc. Jak schůzek přibývalo, začaly se ve mně probouzet city k ní. Přicházelo to tak pozvolna a plíživě, s každým dalším setkáním, kdy jsem ji poznával a milovali se u mě rostla touha po ní. To bych označil jako bod zlomu, i když se ve skutečnosti nejednalo o okamžik, ale časovoý úsek. Věděl jsem, jak ke mně a k našemu setkávání přistupovala, ostatně ty pravidla hry uvedla do života práve ona. Moje city k ní však nebyly v této hře vítané. Rozum a city ve me začali svádět ukrutný boj o přežití. Rozum praví - nedělej to, pamatuj co ti říkala, hledá někoho jiného než-li tebe. City naproti tomu odvětily - ne, musíš se projevit, říct jak hodně ji chceš, jak moc chceš s ní trávit čas, užívat si spolu života, chodit spolu na kulturní akce, jezdit na výlety a dovolené, trávit společný čas při bězných aktivitách, těšit se na ní při návratu z práce a samozřejmě posouvat hranice v milování. Zatímco ve mně zuřila válka na život a na smrt, ona už byla asi dávno rozhodnutá. Na ten večer, kdy mi poslala tu zprávu jsem dlouho nemohl zapomenout. Byla to zpráva ultimativní, buď to jen sex nebo už nic. A taky zhodnocení mé osoby jako celku, či mého přístupu k životu byla pro mě ledová sprcha. Nemohl jsem uvěřit, že to tak napsala. Nebudu lhát a přiznávám, že se mě to hodně dotklo. Vzdyť mě ani nezná a napíše o mně takové věci. To zabolí, především proto, že je to od člověka, ke kterému chováte city. Nicméně se ve mně ozvala mužská ješitnost - ohromná vzpora stavů a já ji odvětil - pokud se cítíš v mé společnosti tak špatně, pak se nemá cenu dále stýkat. A ona to ukončila. Za normálních okolností bych neuvažoval ani sekundu a přijal její nabídku alespoň na ten sex, ale nešlo jinak. Byl jsem příliš raněný tím co napsala. A cítil jsem i křivdu. Od toho večera po dobu dvou měsíců, každý den jsem ji věnoval myšlenky. Někdy jsem se přistihnul i v práci jak na ní myslím, což způsobilo v mnoha případech i semi erekci tam dole. A asi mohla být i úplná, kdybych nedostal tel. hovor nebo mě s dotazem nevyrušil kolega. Doma jsem ji zase viděl v různých situacích, na které jsem si ji zvyknul vídat, když u mě pobývala. Jindy, když byl víkend nebo svátek, přemítal jsem co asi dělá a jaké by to bylo hezké podnikat něco spolu. Uvědomil jsem si, že jsem se stal na ní závislý. Toužil jsem po ní tak moc, až city přemohly i mou ješitnost a po dvou měsících jsem ji opět napsal. Chtěl jsem ji znovu vidět, být v její společnosti. Cítil jsem, že ona je pro mě ideál ženy - dáma na úrovni, se kterou můžete jít kamkoliv a vždycky bude vaší ozdobou. Žena příjemná, milá s všeobecným rozhledem a taky skvělá matka. V soukromí pak sen každého chlapa. Bohužel ona hledala svůj ideál a ukoncila to – nicméně s grácií sobě vlastní - ohleduplně, ale jasně. Nemůžu si vyčítat, že jsem to aspoň nezkusil. Když se ale dívám nazpět, možná to vše bylo ovlivněné okolnostmi, za kterých jsme se seznamovali, možná jsem u ní neměl šanci od počátku. V každém případě jsem rád, že jsem ji měl možnost aspoň trochu poznat. Nechci tady psát dlouhý epilog, snad jen, že lidi které v životě potkáváme v nás zanechávají stopy. Některé jsou sotva znatelné, jiné hluboké a zůstanou na dlouho. Těm co to dočetli až sem a nebo možná zažili něco podobného přeji hezký večer / den.