Prodloužený víkend

Tak jsem se vydala na výlet. Nejdřív Brno a má holčicka. Nebyla doma už pěkne dlouho a tak jsem se rozhodla ji na cestě do Prahy navštívit. Jo, super den kdy jsem konečně pochopila jak je ten vysokoškolský život náročný. Obejit všechny hospody a bary mě stálo prázdnou peněženku a tisíce kroků. A dát 8 kil za 4 drinky v Super baru Panda cirkus bylo na me silné kafe, ale jak mi neustále opakovala " Žijem jen jednou " jsem to přestala řešit. Ovšem sedět tam celý večer asi bych si na zaplacení musela vzít hypotéku. Následující ráno já odjezd směr matička Praha a dcera na zkoušku.

V Praze mě čekalo velmi milé přivítání. Vymalovala jsem si makovou panenku jen abych nemusela pomáhat v kuchyni, večer při výborném víně jak jinak než přivezeného z moravy jsme si hezky popovidali. Sobota byla courací a já byla moc ráda že jsem mohla konečně poznat jednoho mladého muže. Sice mě neustále děsil připraveným foťákem a donutil mě pod hrozbou naplácání na zadek projít Vyšehradské bludiště a pečlivě kontroloval jestli nepodvádím. A balónek uloupený z detské oslavy jsem si opravdu nemohla vzít sebou a přísahám, že ten krejčovský metr sebou pořád nenosím. Ale když jsem ho sebou měla a on mi ukázal velkého černého ptáka, přeměřit jsem ho musela.

Vážně jsem si to užila ale pořád tam úplně někde v zadu hlodá červíček, že ač jsem pár svých blízkých potěšila svojí navštěvou, tak někoho můj odjezd rozesmutnil a zanechalo to ve mě pocit mrzutosti a zklamání, že nedokážu potěšit všechny. Tentokrát to nešlo a já nedokážu být na dvou místech najednou. Prostě to neumím i když se snažim a teď když jsem na cestě domů si říkám : Já si to skoro vždy nějak zařídím, přeorganizuji abych vyhověla, ale kdy tohle aspoň jednou udělá někdo pro mě?