Letní kino

Byl to takový klidný večer. Prostě jsem zapadl do hospody a když mě přestala bavit, šel se toulat městem. Bylo teplo, noc jako květ a já byl sám jako poslední brambor v regálu. A najednou jde proti mně mladá krasavice, plus mínus 20 let, sportovně oblečená, což mi umožnilo zhodnotit celou její postavu. Koukala do telefonu, jako bych tam ani nebyl, a bez povšimnutí mně minula. No co…mladá holka nemá na starce jako já čas, ani chuť.
Telefon mi v kapse zavrčel a kamarád Facebook mi nutně potřeboval sdělit, že někdo z mých známých se zase někde uprdnul a oblažil svět moudrem z toho vzešlým. Chystal jsem se zamknout opět obrazovku a pokračovat, když mne náhle oslovil dívčí hlas.
„Promiňte, nevíte kde je tu letní kino?“
Otočil jsem se za hlasem a ona to ta mladá princezna, kterou jsem potkal. Zmatený výraz a telefon v ruce. Na pohled lehce vydutý hrudník a křivka boků stály asi dva metry od mně. Když je jeden normální chlap, rád ženě pomůže. A pokud jej o pomoc žádá krásná žena, nelze odmítnout. A tak se ihned vžívám do role zachránce a prince na bílém koni. A i když nemám ani páru o tom, zda v tomhle městě je cosi jako letní kino, pomáhám hledat. Během pěti minut vím, jak se jmenuje, co studuje a nacházíme, kupodivu, i to letní kino.
„Co vlastně dnes hrají?“ ptám se, aby řeč nestála.
„Univerzalní uklízečku“, odpovídá ona slečna, „nechcete jít taky? Ve dvou to bývá lepší.“
„Proč ne“, souhlasím, „smím Vás pozvat?“ Chvilku protestuje, ale pak mně nechá koupit lístky a dvě malinovky. Máme asi čtvrt hodiny a tak jen sedíme a povídáme si. Pak běží film.
Po projekci se zvedáme a jdeme k východu. „Pomohl byste mi trochu se zorientovat? Netuším, kde jsem…“ Výraz ztraceného štěněte mě dostal. Vsadil bych se, že tohle ta holka musela dlouho trénovat před zrcadlem. A tak jsem znovu za hrdinu, který umí najít cestu.
Na zastávce ji podávám ruku na rozloučenou. „Dekuji za společnost, film byl super. Jdu pěšky, tak se asi rozdělíme…“
„Taky chci jít pěšky. Nechcete mně doprovodit?“ Taková nabídka se neodmítá a tak rád souhlasím. Cestou mluvíme o všem možném. O moji práci, jejím studiu, o knihách co četla, životních plánech… Na křižovatce bych normálně šel rovně, ona do leva. Nabízím tedy doprovod až domů. Je půlnoc a přece ji nemohu nechat jít městem samu. A tak ji doprovázím dál. Jsme podivná dvojice. Mladá studentka a čtyřicátník s pleší schovanou v kšiltovce. Ale oba se dobře bavíme a ona se směje krásným zvonivým smíchem.
„Tady bydlím“ zastavuje u jednoho činžáku. Usmívám se a ona jen tak stojí a nervózně přešlapuje. Nevím, co bude. Rád bych nějak odlehčil situaci.
„Tak už jděte dovnitř. Nebo chcete pusu na dobrou noc?“ říkám jen tak v žertu…
„Vlastně jo….“ Říká docela drze a dívá se mi zpříma do očí. Šance, která nesmí zůstat nevyužitá. Pomalu udělám krok směrem k ní. Uchopím ji za bradu a políbím ji na ústa. Něžně a lehce. A potom ještě jednou, silněji. Úplně cítím jak mezi námi projel výboj. Bere moji hlavu do dlaní a přisaje se ke mně. Jazyky se propletou a je mých rukách najednou celá schovaná.
„Víš, já tohle obvykle nedělám.“, říká mi v krátké pauze na nádech.
„Jako že nebalíš neznámé pány na ulici? To Ti rád věřím.“ Směju se na ni i já. Ještě chvíli si užívám její náruče a ona mojí.
„Chtěla bych tě vzít nahoru, ale mám 2 spolubydlící a asi by to nepochopily.“ „Můžeme jít ke mně..“ navrhuju. „Promiň, ale asi ne...je to nějaký rychlý.“ Dobře, a dáš mi aspoň číslo, abych tě nemusel hledat okolo letňáku?“ Bere telefon z mojí ruky a zadává svoje číslo na display. Ještě poslední vášnivý polibek a mizí za dveřmi.
Ještě chvíli tam stojím, klacek tvrdý jak ocelovou tyč, a pak pomalu odcházím k sobě. Celé mi to přijde trochu neskutečné. Než usnu, dívám se ještě jednou na telefon, zda tam opravdu je její číslo. Dobrou noc….píšu SMS.

Druhý den v 9 ráno mi pípne SMS zpátky. Promiň, byl to úlet. Nevolej mi, nepiš….válím lehce na jazyku zbytek chuti jejích mladých rtů a nutim se zapomenout…jde to z tuha.

O dva měsíce později mám zase trochu víc volna a tak jdu na pivo už odpoledne. Sedím v pěkné restauraci a upíjím za sklenice, když si k protilehlému stolu sedá skupina lidí. Pár starších, mladý muž okolo 25ti let a mladé děvče. Všichni svátečně oblečeni. Mladík svírá v ruce pouzdro s diplomem a drží svou přítelkyni za ruku. Sedají si ke stolu a můj pohled se setká s jejím. Vidím ji na očích , jak se lekla, ale snaží se nedat nic znát. Její společnost si ničeho nevšimla a dál rozebírá zážitky z promoce.

Chvíli se jí dívám do očí a zase cítím její chuť i vůni. Neříkám nic a nedělám nic. Usměju se, zaplatím a jdu. A cítím v zádech její pohled…