muž, který chtěl být šťastný

(Možná, že ten den to byl jediný muž, který mě zaujal.)
Ten den se mi tam vůbec jet nechtělo. Co já tam budu celý den dělat. Koukala jsem dlouho na mapu, kam by se v tom městě nebo okolí dalo jít, ale nic mě neoslovilo. Ani muzeum, ani kopec, hvězdárna měla zavřeno ... a přede mnou sedm hodin s jedním přerušením na oběd.
Počkala jsem na zahájení turnaje a řekla synovi, ať mi napíše, až bude po druhém kole.
Moje kroky vedly do obchoďáku. Do toho obrovskýho stavení, ve kterém člověk nadobro ztratil spojení s přírodou a který mnozí přijali za své přirozené prostředí. Být tu s dcerou, tak možná celý den strávíme chození po obchodech s oblečením, navzdory tomu, že jsme

***
(nedopsáno)
Ztracená myšlenka.
Občas, vlastně vždycky, mě mrzí, když si nenapíšu myšlenku, prožitek, příběh … a že jsem si nezachytila tento den a pocity v něm, je mi upřímně líto … i když …
proč se vracet do minulosti čtením o ní, když tím ztrácíme prožitek přítomnosti. A možná i život, jeho kousek, který může být, se může žít, pouze teď.

Existuje náhoda?
Co způsobí, jakým směrem vedou naše kroky. Proč jsme před chvílí zatočili doleva, když jsme tam vůbec nemínili jít.

***
Den předtím jsem chtěla jít do papírnictví. Nejspíš pro další sešit, do kterého budu psát a … psát.
S jistotu vcházím do dveří papírnictví a ocitám se ve zcela jiném obchodě.
Tohle asi není papírnictví, že … říkám s úsměvem a paní za malým stolkem s podobným úsměvem oznamuje, že papírnictví je hned vedle.
Z toho malého krámku se mi hned nechce odejít. Oči bloudí v nice s poličkami, na kterých jsou na sobě naskládány knihy. Často se v nich objevuje slovo šaman.
(Vzpomenu si na "toho svého".)
Z těch knih jakoby volalo štěstí, naděje, zdraví, krása …
(Nebo je to jen hezky za/o/balený klam?)
Listuju jimi a najednou mi v ruce zůstanou dvě a já už zase přes svůj zákaz přemýšlím, kterou z nich si koupit.

***
V obchoďáku mne zaujme sezení z umělého trávníku. Zapluju do hlubokého gauče a z tašky vyndám knihu. Málokdy se stane, že mě kniha pohltí od prvních vět.
Málokdy se stane, že knihu dočtu až k té poslední.

Z umělého světa (obchodního domu) vycházím ven do dne, který vítá svým jarním teplem slunce.
Pozoruju kachny na rybníku a usedám na lavičku v klidném místě parku a nořím se do dalších slov a vět příběhu.

Procházím parkem, raduju se z barevných dymnivek a zlatých květů orsejů. Naposledy jsem tímto parkem procházela na podzim. Spadlé listí zbarvilo zem a provonělo vzduch.
Posadím se k támhletomu kmeni, pomyslím si. Svítí na něj slunce a jeho jarní dech zahřeje i moji tvář.
Kmen je obsazen ruměnicemi a ty rozhodně nevypadají, že by se teplého místa na slunci chtěly vzdát. Zuju boty a bosky se brouzdám travou. Další kmen je okupován dalšími černočervenými broučky. A všechny ostatní jakbysmet. Sedám si ke kmeni do stínu a tu stranu ohřívanou sluncem nechám ruměnicím.
Znovu otvírám knihu a nechám se pohltit příběhem a myšlenkami v ní.

***
Jsou slova, co dávají sílu.
Jsou slova, co dávají naději.
Často vše trvá jen okamžik.
Síla i naděje se ztrácí.

Je to osmnáct let, co jsem v těch horách byla naposledy.
Jakoby to bylo předevčírem.
Jakoby čas někam zmizel.
(Tak možná na můj hřbet …)

Přemítala jsem, kterou knížku si vzít s sebou (co kdybych náhodou chtěla číst … )
V každé ruce jsem držela jednu, chvíli jsem četla v první, chvíli v druhé, chtěla dát na váhu a vybrat tu lehčí (přece jen má záda už něco pamatují).
A tak se stalo, že jsem v těch horách tu knížku přečetla podruhé.
A cítila v sobě novou sílu a naději.
Umocněnou velikostí hor a výstupem na tu nejvyšší.
Nezmizí?
Nenechám si je vzít?
Nesmím.
V životě zas tolik šancí není a cesta je den ode dne kratší.