Nejamatérovější Amatér

Myslím, že se můžete cítit poctěni. Napíšu tady něco, o čem neví ani mí nejbližší přátelé!

Internetová anonymita je v tomhle směru vážně fajn. Něco, co se stydím říct svému okolí můžu v klidu vyzvonit naprosto cizím lidem po celé republice. Proč to dělám? Inu, sdílená starost je poloviční starost, byť teda vám můžou být moje starosti úplně šumák, že. Ale psychologie už jednou dokázala, že když si člověk své problémy napíše (stačí i ve formě deníku), pomáhá to a přijde pocit úlevy. Myslím, že je na tom dost pravdy. Na sociálních sítích se člověk snaží vystavit v tom nejlepším světle slova smyslu, ale tady tu povinnost nemám.

Pokusím se být velmi stručný, aby to nebylo moc dlouhé (což je věc, kterou mi vytýkala spousta lidí u předchozího blogu, ale jak chcete napsat scénář k filmu stručně??). Pokud si kladete otázku, proč byste probohy měli číst povzdechy nějakého anonymního joudy z internetu, tak odpovědi budou dvě:

1) Zvědavost 2) Dojdete k poznání, že na tom možná nejste zas tak špatně

Proč bych chodil kolem horké kaše, řeknu vám to hned na začátku, aby mezi námi bylo jasno. Moje sexuální zkušenosti by se daly spočítat na prstech jedné ruky nešikovného řezníka. Připočtěte k tomu fakt, že to nikdy nedošlo až "do konce". Ano, byl jsem s několika holkama v posteli (resp. v přírodě), kde se provádělo kde co, ale ten "zlatý hřeb" ne. Ty vztahy pak skončily dřív, než k tomu stačilo dojít.
Je mi 29.

Což o to, u ženský by se to sneslo, žejo. Naopak, tam by to bylo asi ještě přitažlivější, protože panenství je pro muže většinou z různých důvodů přitažlivé.

Ale muž, který je v 29 sexuálně nepříliš zkušený (nesnáším to slovo, kterým se to označuje!), je přinejlepším podezřelý. Samozřejmě to nikdo z mého okolí neví.

"Ale spal jsi s nima, žejo?"
"A kluci všechno sežerou, mi z ruky zobou, nafouk jsem jim hlavy..." (To je z té písničky od Lucie)

Co je se mnou špatně?

Upřímně, toť otázka, kterou se snažím už léta rozlousknout. Nejsem tlustý, jsem menší šlachovité postavy, vzhledově tak průměr - nadprůměr, chodím cvičit, mám koníčky, mám VŠ (což dnes není záruka ničeho, ale myslím, že jsem docela sečtělý a dokážu ty poznatky využít v praxi). Mám kamarády, kteří mě zvou (dokonce přemlouvají!), abych přišel na jejich sešlost. Nemám problém mluvit s ženami, pokud je k tomu vhodná záminka, tzn. pokud se známe ze školy, z práce, z tréninků... To jen abyste si nemysleli že jsem poďobaný vychrtlík, co pořád jenom sedí u počítače a diví se, že je sám.

Problém bych viděl hlavně v tom, že nejsem moc schopný mluvit s cizími ženami bez záminky (např. oslovit cizí ženu na ulici nebo někde a chtít po ní číslo) a možná taky v tom, že nepiju alkohol (věřte, že pro to mám docela dobrý důvod). Že bych byl vzor sebevědomého borce se taky říct nedá, ale když vidím, že má o mě žena zájem, dodá mi to odvahy a rázem je ze mě top samec.

Ženy, které jsem měl/mám rád a chtěl bych s nimi vztah jsou buď zadané (šťastně), nebo o mně nemají zájem. Taky nejsem příznivcem takových těch povrchních známostí - tzn. vždycky se snažím o ženu, u které bych si dokázal představit vztah. Párkát se stalo, že o mně stála žena, o kterou jsem zase nestál já. Ale být s někým, u koho vím, že to nemá smysl, mi je prostě silně proti srsti, s tím nic nenadělám. Jsem v tomhle (nejen v tomhle) docela feminní typ a nemyslete si, fakt mě to štve.

Taky se to pomalu ale jistě začíná podepisovat na mém (co se žen týče) už tak nízkém sebevědomí. Došlo to tak daleko, že už ani moc nechodím na ty různé akce, protože je jistota, že tam budou šťastně zadaní kamarádi se svými polovičkami. Nesnáším to, ten pocit, že je se mnou něco špatně, že jsem něco míň, že mezi ně nepatřím. Kolega Amatér tu před časem přidával článek o tzv. incel komunitě. To jsem přesně já tak za 5 let. Závist a nenávist, to jsou teď moje hlavní emoce, už docela delší dobu. Nechci se tak už cítit.

Když jsem se ptal svých kamarádek, co sakra dělám špatně, že jsem byl v životě zadaný dohromady tak rok, tak mi bylo řečeno, že prý mám prostě hroznou smůlu.

Což je možná z části pravda, ale s tím nic nenadělám a já to prostě chtěl nějak zlomit. Musel jsem prostě něco změnit. Ta největší překážka je patrně právě ta ostýchavost vůči cizím ženám, takže jsem se zaměřil na ni. Prostě jsem potřeboval uvolnit některé své zábrany, které jsem si z puberty vypěstoval.

Rozhodl jsem se, že to vezmu pěkně pomaloučku, polehoučku.

Nejdřív jsem šel darovat sperma. Což se vám může zdát jako pitomost, ale faktem je, že mi to docela pomohlo - udělal jsem něco, čeho jsem se docela styděl.

Druhá fáze byla nudapláž, abych se přestal stydět za svoje (nahé?) tělo a zvýšil si trochu sebevědomí. Párkrát jsem byl na Hostivaři a vyšlo najevo, že je to tam fajn (byť teda ženy mého věku tam snad nejsou žádné, ale stejně - seznamovat se na nudapláži... eh...). Nakonec tam chodím dodnes, a to hlavně z toho důvodu, že je tam mnohem míň lidí než na klasické pláži.

Třetí fáze byla registrace na Amatérech, abych trochu poznal lidi, kteří mají k sexu trochu odlišnější přístup než já. Trochu dost.

Čtvrtá fáze byla erotická masáž. To byl podstatný krok a byl velmi poučný. Tak hlavně vyšlo najevo, že ta holka vůbec neumí masírovat, prostě na mě napatlala olej, ale tak s tím jsem samozřejmě počítal. Co bylo hroší bylo to, že to byla fakt sympatická holka, která o mě projevovala zájem (což mě vždycky rozhodí) a bavila se se mnou fakt na úrovni (byla to chytrá holka)... A vůbec, byla se mnou nahá v jedné místnosti atd., což samo o sobě udělalo docela dost.

Samozřejmě že to dělala proto, že za to dostala zaplaceno, to je jasné. Jenže tehdy jsem pochopil slova jednoho schizofrenika, který tvrdil, že sice ví, že ty halucinace jsou halucinace... ale on si prostě nemůže pomoct. Já si taky nemohl pomoct, abych odolal iluzi, že o mě opravdu stála. Té touze pozvat ji na rande jsem ale nakonec odolal, rozum zvítězil.

Rozhodilo mě to ale i z jiného hlediska, a to, že jsem viděl, o co celá léta přicházím. Samozřejmě že několikaletý vztah v sobě asi už nemá takovou jiskru, ale stejně mě to docela vzalo.

Proto jsem hrozně váhal s posledním krokem, a to zaplacením prostitutky. Přesně z toho důvodu, co by to se mnou udělalo (Chápete, co tu píšu? Já tu píšu o sexu a o tom, že ho nedokážu oddělit od emocí... být o trochu víc feminní, je ze mě homosexuál, ale to fakt nejsem - to bych to pak měl mnohem jednodušší, myslím).

Už mám i vyhlédlou jednu, na kterou jsou všude fakt dobré recenze (to by mě předtím nikdy nenapadlo, že existují weby, které se hodnocení prostitutek věnují!)... problém s tím, co by to se mnou udělalo, se nakonec vyřešil relativně jednoduše - ono když muž pár dní nemasturbuje, začne se na některé věci dívat trochu jinak. Takže to riziko že z toho budu psychicky v pytli stále trvá, ale moje libido to odstavilo na druhou kolej se slovy "A co! To budeš kdyžtak řešit až pak!" Potud dobré.

Plán byl tam dneska zavolat a domluvit se na "návštěvě". Jenže jak jsem si tak ve fitku cvičil, začal ve mně hlodat červ pochybění s nápisem "pohlavní choroby". Já vím, že ta šance je relativně malá, ale stejně... ale stejně. Já nejsem člověk, který by měl v životě kdovíjaké štěstí. Jak se říká, Štěstí je moje druhý jméno. První je Žádný.

Ano, takhle rozervaně jsem cestou domů přemýšlel a nakonec vypřemýšlel to, že si asi počkám, až tam budou mít na webu vyvěšený aktuální certifikát o tom, že je dotyčná "čistá" (chodí jednou za tři měsíce).
Jenže... co já sakra vím, že je ten certifikát opravdu její?

A co když by se nakazila v té časové mezeře mezi testem a mou návštěvou?
A co když nad tím jenom moc přemýšlím a mluví ze mě strach?
A co to se mnou teda udělá?
A co na to Jan Tleskač???

...

No, to je moje aktuální dilema.

Doufám, že jsem vám ukázal, že může být hůř, takže si teď svého (sexuálního) života patřičně vážíte :)