Láska hory přenáší

Hory nevím, ale mě přenesla přes 5km+ a 20 překážek, za které by se nemusel stydět leckterý výcvikový kemp speciálních jednotek. Vše začalo docela nevině. Jsou v životě situace, kdy nelze říci ne. Buď se to nehodí, chcete být chlap, chcete být větší chlap, chcete jí udělat radost, naivně si myslíte, že se na to zapomene nebo máte jenom vypnutý mozek a nevnímáte varovné kontrolky. Myslím, že většina katastrof je způsobena více takovými faktory najednou, u mě to bylo asi stejné. Skutečně jsem si začal uvědomovat do čeho jdu, až když jsem si koupil boty na běhání.

Samotný závod byl ještě daleko. Několikrát jsem byl vybídnut, zda nechci trochu potrénovat a proběhnout se v nedalekém parku, vždy se to podařilo odvrátit sexem. Moje taktika byla jiná. Extrémní překážkový závod Predator Race na 5km+ s 20 překážkami je závod vytrvalostní, stačí to přežít. Tedy tělo by mělo na takovou zátěž načerpat síly a být naprosto dokonale odpočinuté. Tedy speciální terénní běžecké boty jsem oblékl až půl hodiny před startem.

Vše to tu vře. Nervózně poskakující lidé na startu. Kousek od nás je cíl. Právě dobíhají závodníci prvních vln. Křičí, řvou, zvedají pěsti k obloze. Neteří připomínají inteligentního člověka jen vzdáleně. Leží na zemi, hrudník se jim divoce zvedá, zabahněné tváře mají křečovitý výraz, v ruce svírají vytouženou medaili. Moderátor ohlašuje pár minut do startu naší vlny. Poskakování zintenzivňuje. Taky poskakuji, nechci být za blbce. Rocková hudba dává našim mozkům podprahovou informaci, že ho čeká peklo na zemi. Ale přesto se všichni usmívají, poskakují, kývají se celý nedočkaví pokynu ke startu. A je to tu. Rána! Lekl jsem se. START! Podívám se na svoji milovanou, ten pohled je výmluvný... vidím tam něco jako: "Chci vidět, jak spolu zhebnem!"

Pohyb, dusot nohou. Někteří, vyběhli, někteří jdou. Já říkám na všechno s námořnickou rozvahou. Hned v půlce sjezdovky je první překážka, je u ní taková fronta, že jsem k ní došel pomalou vycházkovou chůzí. První odřeniny, první třísky dřeva. Nezastavujeme, běžíme, vlastně jdeme dál. Jak se sjezdovka zvedá, lezu na čtyři. Když jsem nahoře, zjišťuji, že to nebyla dobrá taktika. Ručkování po kládě nedávám a v půlce padám na řiť. Trestné kolo je milé zpestření proti tomu co nás teprve čeká. Celou cestu se snažím držet mého světla, mé naděje. Ano, třeba řekne "au, mám zlomenu nohu, zvrtnutý kotník, snes mě dolů miláčku" Ne! Poskauje mezi kořeny stromů jako laňka. Neomylně své malé nožky odráží od složitého terénu a peláší z kopce dolů. Čumím na to a sjede mi noha. To prý rozběhám...

Předbíhají nás závodníci další startovní vlny. Snažím se jim nepřekážet. Trénované samičky a samečci. Obtáhlé prdelky, opálená stehna, vypracovaná těla. Moje neméně krásná samička mě popohání do běhu. Další strastiplné překážky, pytle písku, křeč, kýble štěrku, bahno, potok, močál, skluzavka a jezero, bahno, křeč, šplhání na všechno možné, padání ze všeho možného. Co někdo označuje jako "prostě žrádlo", tak já říkám "prostě ani hovno".

Snažím se... myslím na všechny ty hrdiny, také to zvládli a běželi, vytrvali. Zátopek, Forest Gump, Kvapník, Němý Bobeš či Hrdý Budžes. Musím, je to o hlavě. Jednou jsem dokonce na škole vyhrál sportovní den, běh na 1500m. Ale způsobila to chyba mých necvičích spolužáků, kteří čárkovali závodníkům v cíli jednotlivá kola. Já, protože jsem chtěl vypadat před spolužačkami na tribuně lépe, cílovou rovinku jsem probíhal sprintem každé kolo, ale jakmile jsem se ztratil z dohledu, přešel jsem do vycházkového tempa. Čárkující spolužáci si mysleli, že když tak rychle běhám, tak mi o nějaké kolo načárkovali více. Nejenom že sem udělal školní rekord, ale chtěli mě dokonce poslat na krajské školní závody. Tenkrát mě tak nohy nebolely...

V cíli jsem se objevil, ani nevím jak. Dostávám medaili a napít. Žádnej adrenalin, žádná radost co by zmírnila bolest v kotníku, naražené žebro nebo rány a šrámy nasbírané za tři hodiny pekla na zemi. Objímáme se, tedy já se spíš opírám než objímám, cítím její radost. To mě asi uspokojuje nejvíc. A k čemu to všechno? Bude si mě vážit víc? Budeme oba vědět, že ani na pokraji vyčerpání jsme neztratili smysl pro humor? Bude večer nějaká odměna? Dožiju se vůbec večera? Ano, všechno a ještě mnohem víc...