srpnu patří žlutá

Když se podívám z okna na vycházející slunce, vidím pod oknem zelenou trávu. Nikdo tam nezalévá a tráva je i v dnešních dnech stále zelená.

Když pak jdu ranní rosou k autobusu, míjím žluté vratiče, zlatobýly, lnici květel, štírovník a říkám si - k srpnu patří žlutá.
Žlutá, barva radosti.
Radosti ze života, svobody, naděje.
Žlutá přece není barva ohně, ve kterém vše shoří.
Naděje, svoboda, život. Radost.
Já žlutý kvítek na klopu si dám ...
a nejen v den proti rakovině.

***
V autobuse řidič zatopil.
Protože srpnový rána jsou chladná.

Srpnový rána jsou zvláštní. Bývá v nich tma. Jsou tichá. Bez zpěvu ptáků. Chlad, co není způsobený noční bouřkou.

Šedomodrou mlhu protínají pouliční lampy. Zastávka nezvučí halasem cestujících. Ranním autobusem jedou jen čtyři. Když dva vystoupí, na další zastávce dva nastoupí. Z rádia mi Ledecký připomene starý Mladý svět.

***

Milá Sally.

Život mi hází klacky pod nohy a já se jim směju.

Život mi staví hráze z balvanů a já je přelejzám.

Život mi hází prach do očí a slzy ho vyplaví.

Život mi schovává slunce za mraky a já z nich tvořím obrazy.

Život mi prší louže a já v nich omývám své boty.

Život mi klade do cesty bahno a já z něj stavím hrady.

Zase bude líp.

Já vím.

***

Srpnová rána jsou divná.

Ve městě je už bílá mlha.

Ticho protne rychle projíždějící osobák.

Má silnici jen pro sebe.

Kalná voda pod mostem.

Zastavím se uprostřed ulice.

Zaslechnu z dálky kukačku.

Vážně?

Divím se v tom srpnovém ránu.

Zastavím se na náměstí a představuju si ho v době před sto lety.

Tehdy vypadalo jako náměstí.

Zbouráním budov ztratilo svůj charakter.

Lidé taky bourají.

Nejen budovy.

Boří.

Někdy v sobě, někdy v jiných.

A ztrácí tak možná svůj charakter.