Životní sen? Ne. Cíl!

Nedávno jsem tu psal o tom, že vlastně nevím, co je mým životním snem. Hodně jsem o tom přemýšlel a na něco jsem přišel.

Včera jsem přišel déle z práce a tak jsem si šel na chvíli zaběhat, abych si trochu vyčistil hlavu. Máme tu takový lesopark, kam chodí hodně lidí běhat a na jeho okraji je vysoká skála, pod kterou teče řeka. Je to na západ, takže tam je při západu slunce nádherně. a to včera i dnes bylo. Na té straně sedává hodně lidí, většinou párů a většinou mladých. Nedivím se jim, je tam opravdu nádherně. I já jsem si tam sednul a přemýšlel. Všiml jsem si jedněch mladých lidí, kteří se tam objímali a líbali a užívali si to mládí. Záviděl jsem jim. V tom dobrém jsem jim záviděl tu bezstarostnost, s jakou si užívali jeden druhého. Tu bezstarostnost už do sebe zřejmě nedostanu, vzhledem k mé bujně rovinuté zodpovědnosti. Ale něco bych přeci jen mohl.

Přemýšlel jsem a .. ano, chci se jet znovu podívat na pár dní do Barcelony. Mám to tam rád, je tam nádherně. Dneska jsem dostal od kolegyně tip na Valencii, tak zřejmě koupím letenku tam. Chtěl bych přejít celé Tatry, jen tak s karimatkou a spacákem a přespat na hřebenech v chalupách. Chci se jet podívat do Norska na Fjordy. Tohle a pár dalších věcí chci. Ale nejsou to ty pravé sny. Moc rád tam pojedu nebo si některé věci pořídím, ale … když se tam nedostanu, nevadí. Přežiju to bez úhony. Nehledě na to, že to je jen o to se rozhoupat a vyrazit.

Ale co je tedy ten sen? Ten životní sen? …. a pak mě to došlo. Něco tak obyčejného a přitom neocenitelného. Něco tak banálního a přitom úžasného. Tak prostého, čistého, jednoduchého a přesto nádherného. Mým životním snem je mít někoho…… Někoho, s kým to všechno můžu sdílet. Někoho, kdo bude rád za to, že se mnou může trávit čas. Někoho, kdo se bude těšit na to, až přijdu domů z práce. Někoho, kdo mi jen tak pošle SMS - Měj fajn den. Někoho, koho budu já moci dělat šťastným. Komu budu moci přinést třeba kytku nebo čokoládu ne proto, že má narozeniny nebo svátek, ale prostě jenom tak. Protože mu to udělá radost. Někoho, kdo mi zavolá na jednání a řekne - Jsem ve vaně, měl bys přijít domů. Někdo, kdo se o mě opře večer u televize nebo si mi jen tak lehne do klína. Někoho, kdo mě obejme, políbí, pohladí. Někoho, kdo bude rád, že se spolu couráme přírodou někde na výletě. S někým, s kým vezmu stan a zajedeme na pár dní pod stan. Nebo se projedeme někde na kole nebo na bruslích. Někoho, koho budu moci večer “zmazat” olejíčkem při svíčkách a s dobrým vínem a masírovat, mazlit a rozmazlovat. Aby ona mě pak jen tak objala a namáčkla se na mě a spolu tak usínali. Někoho, kdo půjde do kina, na večeři, na koncert nebo fesťák… Někoho, kdo se bude starat nejen o sebe, ale i o druhého a ne proto, že musí, ale proto že chce a je ráda. A někoho, koho já bud moci dělat šťastným. A s kým budu šťastný já. Chci být šťastný!

A dalším kouskem toho snu jsou děti, úžasné, skvělé a báječné děti, které chci, aby byli nějšťastnější na světě. Ano, tohle chci, tohle je můj snem.

Je to moc?, málo?, mocmálo?, malomoc?

Tohle je můj sen, tohle chci. Už vím, co je tím snem - chci být šťastný!

Už to není sen, už je to cíl. Cíl, kterým je třeba i cesta…