Kostel

Šel sám lesem již dlouho. Příjemně unavený vůněmi lesa a pohybem, vychutnával každý závan čerstvého větru, který přestával v tomto čase být tím teplým letním větříkem. Nesledoval čas, žil v něm a snažil se zachytit každý přítomný okamžik svého bytí. Pozorně vnímal jemné šustění listů a sledoval jejich pozvolné snášení na zem pod stromy, aby vytvořily před zimou celistvý barevný koberec. Rukama ohýbal opatrně větvičky mlází a přivíral instinktivně oči při každém kontaktu s těmito pružnými nemilosrdnými bičíky, bránícími mnohdy ve výhledu i chůzi, kterou již však směřoval ke kraji této pro leckoho nehostinnosti, se vzduchem nasáklým ztrouchnivělým dřevem a vlhkými polštáři mechu. Intuitivně zrychloval chůzi tím, jak se blížil k samému okraji lesa v očekávání, jaký to pohled do neznámé krajiny na něj čeká. Větvičky mu ustavičně šlehají do bundy a teď už jen lokty brání si holý obličej.“ Už jen kousek a jsem venku“ pomyslel si a už stojí na kraji rozlehlého čerstvě zoraného lánu pole lemovaného stromy, ale také okrskovou úzkou silnicí vedoucí do blízké vesnice.
Jeho pohled však v úžasu spočinul na dominantě tohoto širokého pohledu do okolí. Pookřál v mysli, neb uviděl na obzoru něco, co v koutku své citlivé duše vidět chtěl. U klikaté silnice tyčil se starý kostel a stál tu jako přísný strážce s tváří důstojnou a kamennou zahalen tajemstvím, nesoucím známky dlouhého času, kdy si jej nikdo nevšímal, protože zřejmě nepřišel jeho čas a tak tu stál osamocený, zatvrzelý ve své přísnosti, nemaje známky přívětivosti k náhodným přicházejícím. Nedbal v mysli tohoto varování a jeho kroky odhodlaně zamířily tam, kam jej neutuchající zvědavost společně s nenaplněnou touhou táhly. Chtěl poznat každé místo, které na člověka dýchne svou tajemnost a bude zároveň vypovídat o své dávné minulosti, minulosti svědka, kde čas zanechal své nesmazatelné stopy. Dnešní delší procházka soustředila jeho myšlenky na jediný pocit, který nyní již velitelsky domáhal se ukojení. Poslouchal a vnímal svůj zrychlený dech, kterýžto díky rychleji nasazenému kroku vyráží z hrdla v podobě bílé páry. Mazlavé bahno ze zoraného pole lepí se mu čerstvě na podrážky bot a ty jsou díky tomu stále těžší. Nebere ohledu na nepříznivé okolnosti a chce být co nejdříve na místě vypadajícím slibně a splňující zatím všechna toužebná očekávání.
Bohapusté ticho lemující zpustlý objekt zmocnilo se všeho přítomného. Opuštěný kostel ukazoval svou majestátnost a hrdost v podobě silných kamenných zdí, obloukových okenních otvorů bez výplní a zdobeným žulovým portálem vchodu bez vstupních dveří. Nemilosrdné ticho promluvilo překvapivě vlídně k nezvané pozdní návštěvě: „Běž, odkud jsi přišel a neruš můj klid, nejsi tu vítaný. Chci tu sám rozjímat a vnímat přítomný čas.‘‘ Neuposlechl signály, které vycítit se v ovzduší daly a vstoupil v pokoře do toho místa ozvěn, tupých zvuků a zároveň napjaté nezúčastněné atmosféry se zatuchlým povětřím. Vlhká hliněná podlaha uvnitř, se zbytky dřeva, jevila známky lidských stop, jenž byly tu četnější než by se na první pohled mohlo zdát. Prosby kostela o zachování soukromí tedy nikdo dodnes nerespektoval. Ten, kdo je uslyšel, překonal svůj strach, neb vzbudilo to ještě větší zvědavost v každém a ti co je neslyšeli, zůstávali ve své pozemské nevědomosti.
Kamenné zdivo, z něhož dýchal chlad, téměř bez původní omítky uchovávalo ve spárách jediný život, kdy zvětralá a sypká mazanina mezi kameny přijala za vlastní semínka, co vítr sem časem zavál. Dnes rostly tu z nich mezi trhlinami nálety pevně zakořeněné a rozhodnuté přežít tuto bídnost. Jediná známka života tady v jinak mrtvolném tichu, kde jen hluchá ozvěna točí se sama a do vytracena zaznívá. Zvedl oči ke klenutí stropu, jenž svým gigantickým rozměrem fascinoval jej, aby v zápětí rozhodl se stavbu lépe prozkoumat. Zajímal jej pohled ven z prázdných oken, které vypadaly ve výšce jako nepřístupné tmavé oči ve zdi. Tmavá díra jakožto okno vedle vstupní části vypadala nejlépe přístupná a tak začal lézt po trhlině ve zdivu a vymanil tak v té chvíli z hlavy pomyšlení na to, že by mohl spadnout, uhodit se a třeba se i zabít. Po chvíli zápasení sám se sebou se vydrápal nahoru s výsledným pocitem, že veškerá námaha stála za to. Jednou rukou se přidržoval nerovného okraje otvoru a zvědavě se podíval pod sebe. Tak jak měl ještě před chvilkou pocit vítězství, opadávalo nadšení z vlastního výkonu a přepadla jej divná tíseň. Hrudník se mu začal svírat, scvrkávat a cítil, že se nemůže pořádně ani nadechnout. Rychle se přidaly i mžitky před očima a na chvíli přestal vidět. Vyděsily jej k smrti tyto iracionální zážitky, jenž nedokázal si nijak rozumně vysvětlit. Při prvním vzpamatování se snažil dostat co nejrychleji pryč, ani nevěděl, jak se dostal dolů z toho otvoru, a jak se dostal do tak uctivé vzdálenosti od kostela.
V bezpečí domova přemýšlel pak o tom, co se vůbec stalo a nenechávalo jej v klidu pomyšlení na tuto příhodu. Věc, která jej napadala nejčastěji, bylo to, že se zřejmě bude ke kostelu vztahovat nějaká pověst a dějí se v něm tudíž tyto jevy. Uznal proto za vhodné a dobré vzíti si na pomoc některý z tiskopisů hovořící o této opuštěné stavbě. A skutečně, jedna pověst odpovídala by tomu, co stalo se. Podle starých dochovaných pramenů prý byla v kostele zaživa zazděna jeptiška. Vzhlédnuv, div neupustil překvapením knihu a zdráhá se dokresliti příšerný výjev. To on měl pocity jeptišky v hrůzných chvílích po zazdění…
Teprve teď přiblížil se tímto ke konci svého výletu a jeho hledání nekončí ani dnes, ani tam kde končí život. Nechť každý přijme sám za sebe jako plod životů minulých a životu svých předků a ušlechtilými činy dovede duši blíže vesmíru.

g/s
A.V.cD
¤X¤