Houpave prvni rano

Miluju houpacky, takovy ty s dlouhym retezem na kterych mam pri houpani pocit, ze za chvili odletim nekam do vesmiru. Podobnej pocit, kterej jsem zazivala ve chvilich nejtesnejsiho spojeni nas dvou... muzsky silny telo a zensky ladny krivky, svetla a tmava, jako obraz bychom byli nadherny.

Sedim na jedny takovy uprostred noci, posloucham sum myho mesta, z nehoz obcas vystupuji zvuky siren a skoro bolestne mi pripomenou, ze na tyhle zraneni mi je zachranka prd platna.

Druhej den rano bezim na stejny misto, telo ktery zazivalo rozkose automaticky vykonavana vsechny nutny pohyby, srdce o kterym se v sentimentalnich romanech pise, ze je zranene, funguje evidentne naprosto bez problemu. Jsem na houpacce, prekonala jsem nejvyssi bod a ted nasleduje zpomalenej sesup dolu.

Prvni rano novyho dne... kaslu na sentiment, vim, ze driv nebo pozdeji se zas budu stastne houpat. Otazka je jak dlouho ;)

Link