Les

Tajemný.
Letos mám divný rok. Nic pořádně nestíhám a tak tento rok završuji úrazem.Všechen ten spěch a shon náhle ustal a já zase slyšel. Slyšel volání lesa. Mého druhého domova. A také volání krále lesa. Nešlo přeslechnout.
A tak hurá do zeleného a vzhůru do hor.
Procházím se sluníčkem v zádech tančícím lesem, kde břízy tančí , větve rozevláté a modříny jako partneři je podporují.
V ostřejším větru, který zde na vrcholcích Krušných hor vane pořád, mě občas pohladí větévka po tváři, jako by mě vítala ve svém domově a vybízela , abych si zatančil s nimi.
A les, jako by mi říkal, že mě zase vítá ve své náruči.
Projdu lesem, loukou a remízkem po kraji louky opatrně sestupuji níže do údolíčka. Potichu stavím stativ s kamerou a tajně doufám, že dorazí král hor se svou početnou družinou. Když se rozhlížím kolem, vidím nově postavený posed a naproti na stromě fotopast.
Ale s přibývající tmou, je mi jasné, že dnes nebude ten šťastný den. Nakonec je mi docela zima, ruka v sádře se nedá strčit do kapsy a tak poberu stativ s kamerou, foťák s dalekohledem na krk a šouláním odcházím k domovu. Aspoň se chůzí zahřeju.
Otáčím se na hřebeni a fotím ten krásný západ slunce. Několik fotek okolí a výhledu z hor a otáčím auto k domovu. Velice rychle se stmívá a tak jedu pomalu.
Náhle vidím na louce vlevo ode mne pohyb. Zastavuji, rychle vypínám motor a současně stahuji okénko.
Beru dalekohled a s posledními paprsky dne ho vidím.
KRÁLE HOR.. Stojí a pozoruje mé auto. Krásný, ba přímo nádherný korunový 16sterák. Pak zakloní to paroží, divoce mu zavlaje hříva a zatroubí. Mohutný ryk se nese po louce a mě naskakuje husina.
Tak přece.Poprvé v životě sem viděl na vlastní oči troubícího jelena. A poprvé ho i slyšel naživo.
Pak se jelen uklonil a pomalu odcházel za stádem 6 laní.
Opravdu jako král.
Nemohu zůstat stát na té silnici a tak odjíždím opodál do lesa. Vysedám a jdu tím temným lesem dál pěšky, asi ještě 3 km.
A pak se jen zastavím a naslouchám.
Z dáli se ozývá jeden král za druhým upozorňující okolní soky, že tam je on král.Pak je slyšet stádečko srnčího, jak se pomalu přesouvá na pašu. Asi 15m ode mne zahlédnu stín lišky, která huňatou oháňkou zametá listí. V dálce občas zachrochtá divočák a zakvíkne sele, které táhne s mámou bachyní na žaludy.
Od vesnice v údolí se nese teskné hůůů, hůůů sovy.
Stojím víc jak hodinu v tom temném lese, ze kterého má mnoho lidí strach. Ale já ne. Les mi šumí pozdrav když odcházím a já mu v duchu odpovídám. Já se vrátím , určitě, již zítra.Protože je to můj druhý domov. Má inspirace, má duše, mé srdce.

Děkuji můj zelený příteli,děkuji žes počkal.

ps: věnováno lesu a všem bláznům v zeleném, protože oni víííí..........