v mém pokoji květiny umírají

Když jsem se přistěhovala do toho bytu, připadala jsem si jak v botanické zahradě. Mnoho velkých rostlin ve velkých květináčích a ještě více menších v malých květinových nádobách … na skříních, na poličkách, na oknech a ty největší na zemi.
Po několika letech bylo znát, že zeleně ubývá.
Ty se pěkně staráš o ty kytky, říkal mi.
Byla jsem smutná, chtěla jsem křičet, že já za to nemohu, ale mlčela jsem.
Kytek stále ubývalo a já všem říkala: Kytky mi nekupujte.
To je hrozný, jak ti ty kytky hynou, slýchávala jsem.
A jednou jsem na svou obranu řekla: To je odraz mojí duše.
Smál se.
On se smál a mně bylo smutno.

***
O několik roků později jsem četla článek o tom, že rostliny vydávají elektrické impulsy, že spolu komunikují, cítí bolest i strach, křičí a dokonce čtou naše myšlenky.
(nevím, zda to američtí vědci dokázali, přesto …)

Přeběhl mi mráz po zádech.
Ta věta tehdy byla myšlena s nadsázkou, i když sama jsem ji tak nevnímala.

Obešla jsem všechny květiny ve svém pokoji, lehce se jich dotýkala a říkala jim: Nebojte se, prosím.
Slzy se mi koulely po tvářích a už jen v myšlenkách jsem k nim (květinám) vysílala: Já vás mám ráda. Prosím, odpusťte mi.

A pak mě napadlo, že člověk by (alespoň občas) měl podobná slova říkat sám sobě.

Bude možná těžké přesvědčit rostliny v mém pokoji, že jsem šťastná, ale pro jejich život to musím dokázat.