Depresivní nálada...

Omlouvám se, za ten blábol co tu teď sesmolím, momentální dlouhodobé pocity v hlavě. A tak nějak není komu to říct, nebo kde se vybrečet :)) Není nač být pyšný.. Spíš je to smutný. Je to taková doba co jsem tě měl naposledy, co jsem naposledy okusil chuť tvých rtů, vůni tvého těla a jeho moc. Zvláštní jak některé věci zůstanou v hlavě i po takové době. Dnes už bych si myslel, že si na to nevzpomenu, že si to nepředstavím, ale opak je pravdou. Byla si moje první a pořád tam si... Pořád tak nějak hodně naivně doufám, že jednou ten znovu nastane a zase budeme jedno tělo. I když oba jdeme vlastní cestou, každý úplně jiný život, jiné zásady, priority, tak pořád tajně sním a chtěl bych to zakázané ovoce. Občas se přistihnu, že chci napsat něco čím bych zaujal, nebo nějak navnadil, ale v zápětí to ze strachu smažu. Strach z toho, že už předem vím, jaká by byla odpověď. Naprosto jasné a odmítavé ne. Přál bych si tuhle myšlenku vymazat z hlavy, nejde to. Je tam, ty tam si v roli milenky, milostných schůzek, hezkých společných chvil a návratů do reálného života. Stydím se za svoje pocity a touhy, není to správné, není správné ubližovat lidem, které máme rádi a hrát někde druhé housle... Člověk by měl být šťastný s tím co má, jen jsou věci co chceme mít, ale bohužel to prostě nejde... A pokud to jde, je to možný, zachovat si dvě tváře a hrát dva životy...? Život je složitý, nebo já jsem složitej..?