Potkal jsem ji.

Potkal jsem ji na zastávce autobusu.
Minulý čtvrtek.
Ráno, při cestě do práce. Zrovna jsem si četl Bigglesovku, čas od času to mám rád, dýchne na mne pravá meziválečná atmosféra nefalšované anglické “Middle-Class Morality”.
Přišla a tvářila se nejistě.
Vínový kabátek, béžová mini, tělové silonky, kremové balerýny. To můžu, jsem dolňák. Obraz tak akorát, aby mi to utrhlo koule. Dvakrát se na mne otočila, dvakrát jsem se na ni usmál (to víš že jo, přiběhnu na první otočení, to určitě). Nastoupila, sedla si a já se vydal k ní. Živě reagovala na mou žádost o dovolení k přisednutí, nenuceně jsme se začali bavit o všem možném. Všední banality.
A už někdy od té chvíli mi v hlavě znělo "dej ji vizitku, vole".
Sledoval jsem ji při rozhovoru. Noťas měla na klíně, tak jsem se soustředil na její tvář. Laskavé modrošedé oči, husté, dlouhé tmavé vlasy,drobná ústa, zuby jako perličky.. Po chvilce jsem měl neodolatelnou chuť se do těch malinových úst zakousnout. Samozřejmě že jsme se tak zapovidali, že jsem málem nestihl vystoupit. A vizitku jsem ji nedal, samozřejmě. No nic, snad pojede zítra, pomyslel jsem si.
V pátek ale nejela. Vzpomněl jsem si, ze říkala něco o volné pracovní době. Zatracenej home office!
Tak snad v pondělí.
Přes vikend jsem si tu a tam na ni vzpomněl. V nedeli večer jsem začal panikařit, protože jsem si nedokázal vybavit jeji obličej. Navíc jsem prochladl na cestě na taborák (ranní nedělní autobus kupodivu netopil, ani ten v návazné MHD) a večer mě pěkne rozbolela hlava. Když jsem si ve 3 ráno bral Paralen, bylo mi jasné, že se v pondělí ráno asi neuvidíme. Zvonící budík bych nejraději zašlapal do koberce. Kupodivu mimo značné únavy jsem se cítil fit. No nic, ještě pul hoďky, pojedu autem.
V noci na úterý nemohu dospat. Cítím euforii z nového objevu, snad lehké vzrušení.
Ráno vyrážím se smíšenými pocity na zastávku. Byla tam!!! Lehkým krokem se k ní blížím a v tom uvidím, jak se ke mě žene dávná kolegyně z práce. Skončila ji mateřská, pracuje jinde, vodopád slov, je k nezastaveni. Krásná holka, mateřství jí evidentně prospělo, je z ní zralá, nádherná žena. Nedostupná. Doprčic! Proč zrovna dnes?
No a dnešní ráno. Zima, déšť, vítr. Mám sto chutí jet autem...ale co kdyby přece? Euforie je dnes silnější, jedu busem. Už na zastávce ale vidím svoji chybu - cestujici zahaleni do kapucí a pláštěnek, jiní krotí neposedné deštníky. Neni tu. A nebo jsem ji zachumlanou nepoznal…
Zitra ráno audit u dodavatele...
A v pátek? Pojede vůbec?
Čert aby to!!