Do Monaca za Zlatkou!

Tak, jak nám šla dojivost, díky fotkám ZlatkyX na nástěnce v kravíně, nahoru a taky že se Zlatka stala patronkou našich kraviček a vždy,
jak to šlo ještě víc nahoru (s dojivostí), tak Zlatoušek měl s toho vohromnou radost a také příjmy v našem zemědělském podniku prudce stoupaly.

„Chlapi co budeme s tema penězama dělat?“ Zeptal se nás po výplatě předseda. Já měl jasno: „Zajedem za Zlatkou do Monaca! Určitě se tam nudí. Celý dny se jen válí u móře, když potřebuje peníze, tak si je skočí
vyhrát do kasína, kolik chce. No a jestli plave voblečená tak jako na těch svejch fotkách, tak si aspoň budeme moct ty její kozy pořádně prohlídnout, líp než v kravíně na nástěnce….“ a všichni zvedali hned i ruce, že jako jo, že by taky rádi něco viděli z těch Monackejch krás.

Ženský sme ale sebou brát nemohli, protože nemají to správný
pochopení, pro Zlatčiny přednosti, jako my chlapi. Nechali sme je, ať nám hlídaj dojivost. Jelikož ale špiclovaly a leccos zaslechly, musel jim předseda
říct, že chceme zavýst chov koz a že musíme nejdříve ty kozy pořádně vomrknout a v Monacu, že sou nejlepší a mrkal při tom na nás mužský.

A tak sme vyrazili naším autobusem oblíbené značky Karosa napříč Evropou. Vše se nám líbilo, jen nás mrzelo, že nikde nevidíme modrý
krávy, většinou jen stračeny a hnědky, jako u nás.

Ale to se už u cesty začaly vobjevovat cedule Monaco stále
častějc a všici se začali na Zlatku těšit a tlačili se k ještě více k voknům,
kdo ji uvidí první. Místy začalo být vidět modré moře v zátokách poblíž cesty.
Ti nejblíže k voknům, měli dojem, že zahlédli v jedné i Zlatku, jak se řáchá,
tak jak to známe s fotek.

Jenže to už zmizely cedule Monaco podél cesty. Jak sme koukali po Zlatce přehlídli sme vodbočku.

„Hele, tady nějakej Martin prodává kozly!“ volal předseda,
co seděl vpředu u řidiče. A vopravdu, hnedky u cesty byla veliká cedule: Cap –
Martin.

Přejeli sme! Ještě sme ani žádný pořádný kozy neviděli a už
sme byli sme u capů.

„Votočto!“ naváděli sme všici řidiče a že to nebylo snadný,
tak sme se přece jen, za velkého troubení účastníků v silničním provozu, ocitli opět ve směru na Monaco. Ale, že sme zase všici vyhlíželi Zlatku tak sme zase to Monaco minuli.

„Votočto!“ řvali sme, ještě asi třikrát, tentokrát zároveň i s brzdama. Pokaždé sme dojeli k capům a museli se vracet. To už přestalo řidiče bavit a zastavil na odpočívadle, aby nás upozornil, že s takovou nebudeme mít dost nafty na zpáteční cestu. V tu chvíli nás už ale zajímalo hlavně WC, co bylo na tom vodpočivadle. Kabinka byla jen jedna a tak to chvíli trvalo, než
sme se vystřídali. Ale byli sme všici najednou takoví nějací uvolněnější, něco tam řvalo, asi cikády a my se kochali přírodou, ponořeni v mlčení a mužskou solidaritu.

Náhle k nám ze silnice zprudka vodbočil růžovej kabriolet
Cadilac se staženou střechou a byl jinak celej vochromovanej a muzika v něm hrála jak steklá. Vylez z něj blonďatej černoch v růžovým saku a stříbrnejch džínách a začal s náma mluvit rusky.
Představil se, že je místní pasák a jestli si nechceme vobhlídnout jeho vovečky.

„Ty vole, my sme tady kvůli kozám!“ volali sme na něj jeden přes druhého a pomrkávali při tom znalecky na sebe. Co může takovej rusky mluvící černoch vědět vo životě? Tak se nakonec vodjel pást.

Zlatíčko tak zahlédli jen někteří z nás a to eště z dálky a aby ženské nekecaly, musel předseda koupit, ale už u nás dvě kozy, no a do
Monaca se asi jen tak brzy zase nepodíváme…