Do Monaca za Zlatkou II.

Měli sme výbor, jen předseda a nás pár nejchytřejších, celkem šest chlapů. Uvažovali sme, že když mohli být Rambo, Rocky, nebo Čelisti - DVA, tak proč bysme se nemohli podívat také podruhé do Manaca za Zlatkou?
Ale pojede, vlastně poletí, jen nás šest a nikomu neřekneme kam. Předseda už to domluvil s pilotem vrtulníku firmy Agrošpryc, co nám práškuje každé rok pola. Ten že to Monaco nemine. Zná všecky dědiny, toš, jak by přehlidl celej stát?
A abysme byli ještě mobilnější, já mám Nokiju a domluvím to se Zlatkou, že až budeme nad jejím barákem, tak nás prozvoní. Babám, že taky nic neřekneme a budeme tak moct koukat jenom po takovejch kozách, kery se nám budou líbit…
A taky jo, vrtulník přistál za humnama v nedělu ráno, gdyž byli všici v kostele. Vydrápali sme se nahoru a „Huráááá!“ No, vlastně to ani moc hurá nebylo. Pilot se omluval, že musel vzit plnou nádrž toho bílýho svinstva, co nám sype na pola, jinak by ho z letišťa nepustili. Ale jak to rozfajroval, tak utíkala cesta pěkně rychle. Ještě sme ani nedopili druhé demižón slivovice a už sme viděli všecko modry, bylo tady moře a Monaco.
„To su já, tvůj mobil!!!“ břéskala mi Nokija v ruce, že sme na mistě. Teda Zlatka to tam má moc pěkny, pár paláců, nějaké ten bazén, débichy až ke kurníku a všude okolo střech zlaty ryny, no jak u Zlatíčka. Chvilu sme se báli, ať nepřistaneme v knížecím palácu. To už sme ju ale uviděli. Vypadala s tý vejšky, jako gumová panenka, ale jak sme klesali a ona měla na hlavě kšiltovku a zvedla hlavu i s tím kšiltem směrem k nám a ten kšilt pak už nic neskrýval, tak sme viděli, že sme dobře…
Předseda, co seděl u pilota, chtěl vidět eště líp, a tak se postavil a tlačil k oknu, tak najednou „hrc!“ a vrtulník udělal „hup!“ Předseda, jak sa ohnul, zatlačil prdeló na páku a uvolnil tak „Mordhmyzol Retard ®“
z nádrže v zadní části vrtulníku a celá dávka, toho čistě bílýho prášku, se tak valila pod nás. Naštěstí foukal od moře silné větr a tak na Zlatíčko nespadl ani prášek, ale všecka ta spousta letěla na město.
„Synci, včil zme v řiti…“ řekl agronom, kerý z nás jediný byl školený na řešení krizových situací a to ještě v OKR k. p., ale stejně pak už neřekl nic novyho.
Snad jedině Semtex dokáže z českých výrobků nadělat ještě větší paseku, než to, co sme vyvedli Monacu. To vypadalo, jako by ho protáhl Lanzou! Bílá ještě nikdy nebyla bělejší… Byt tam GP F1, tak jezdí Ferrari v bílým a startér by neměl na praporu šachovnicu.
Pochopili sme, všici najednou, že z naší návštěvy u Zlatky nebude nic a ona to už věděla taky a lifrovala servírovací stolek se zlatým kávovým servisem a kávovarem do krajního palácu, co má hned za tenisovým kurtem. Zahlédli sme ještě, jak jí lokaj přivádí bělouše, aby vypadala nenápadněji.
Bylo jasny, že až Monacká ProtiVzdušná Ochranka nechá vyčistit, nebo otevřit okna ve své vile, tak že jim bude na první pohled jasny, kdo se jim postaral o vánoční náladu uprostřed léta.
Náš vrtulník byl jasně žlutý a velké rudé nápisy po bocích: www.agrospryc.cz , byly dostatečně výmluvné a tak sme raději svištěli pryč.
Nakonec sme byli rádi, že si nás nigdo nevšiml, protože ekologisti tady určitě uměj řvát stejně, jako u nás, gdyž něco pohnojíme jinde… Mlčeli sme celou cestu. Věděli sme, že pilot nikomu nic neřekne, protože letěl načerno a nechal za sebou všecko nabílo… Doopravdy sme se ale uvolnili až za Prahou. Mlčeli sme sice pořád, ale na našich tvářích se pomalu začala značit jen jedna myšlenka: „Do Monaca za Zlatkou III.!“